Klimt

Kdo čeká opravdu životopisný film, bude hodně zklamaný. Spíše jde o zobrazení Klimtových halucinací během umírání. Mám pocit, že mnoho scén (podivné intriky, imaginární osoby a rozhovory, paranoidní situace s dvojníky) lze uchopit jedině tímto způsobem, protože jinak žádný smysl nedávají. O Klimtovi se toho mnoho nedovíme, jen získáme nějaké střípky dojmů a nálad. Navíc Malkovich se na tuto roli typově zrovna moc nehodí. Se svým jemným hláskem a uhlazenými pohyby působí příliš subtilně a intelektuálsky, a to i když říká slova jako „shit“. Rozhodně z něj nevyzařuje fluidum živočišného bouřliváka, jakým Klimt ve skutečnosti byl. Film má místy zajímavou atmosféru a poetiku, ale celkově je dost těžko stravitelný. (25.09.2011)

Výborne zahrané a Malkovich nielen herecky, ale aj vizážou takmer dokonalá kópia Klimta. Umelca, alebo skôr umelca? Samé nahotiny, oblečenie a ženy, to u neho nešlo dokopy a tak aj skončil, sťaby Lenin a ďalší syfilitici. Splodil najmenej štrnásť detí, čo už aj Boris Kollár má problém dobehnúť. O jeho secesii sa hovorí ako o úprimnej erotike a iní zas hovorili o jasnej pornografii. Dosť zvláštny film svojim poňatím, chcel byť príliš šepkársky a umelecký. Tichý, psychedelický a zároveň výrazný ženskosťou. Niektoré z nich už pred sto rokmi pripomínali Miley Cyrus. Hompáľali sa tam nahé na nejakých závesoch, či čo to bolo. Len neolizovali kladivo. (06.06.2023)

Na rozdíl od jiných uživatelů musím film vysoce ocenit. Jde samozřejmě o zásadní otázku vztahu mezi dílem (filmem) a příjemcem (divákem). V tomto smyslu lze obecně dále dělit diváka podobného díla na dva druhy: ten první očekává tradiční biografii, která ho seznámí přehledně a jasně s tím, co o postavě neví (pokud o ní vůbec ví více něco jiného, než že Klimt byl vynikající secesní malíř a působil ve Vídni). Jinými slovy: první druh diváka očekává především doplnění svého všeobecného vzdělání příjemnou filmovou metodou "škola hrou". Pro tento druh příjemce však snímek Klimt není určen ani náhodou. Je určen druhému, náročnějšímu typu diváka - tomu, kdo o Klimtovi ví hodně, zná leccos o jeho životě, o jeho díle (je schopen identifikovat obrazy, případně výtvarné motivy aj.), má povědomí o secesní Vídni a o výtvarné moderně atd. Pro takového diváka je snímek Klimt krásným zážitkem... A nyní spoiler - pozor! Vychutnala jsem si soustředění příběhu do stylizovaných interiérů a jedné jediné (!) ulice. Ten symbol je mocný a výstižný, neboť celý Klimtův život a dílo jsou pojaty jako často používáná, nicméně zde přesto originálně ztvárněná rekapitulace v okamžiku smrti. Proto logicky Klimt v těchto prostorách a v jediné ulici potkává své mrtvé přátele (jeho otec-dvojník, někdejší člen císařské stráže, ho vyprovází výmluvným přípitkem "na našeho strážníčka"), proto zde jako klíčová postava účinkuje i jeho žák a oblíbenec Egon Schiele, jenž zemřel na španělskou chřipku záhy po Klimtovi, a to i se svou ženou - viz scéna v zasněžené ulici, kde Schiele ve dvojím významu sděluje Klimtovi, že "už jsou s manželkou stále spolu". Film je nasycen aluzemi, echy, kulturními odkazy, které blaží srdce zasvěceného diváka, avšak nezasvěceného matou - a možná, jak svědčí komentáře, i "nudí". Ještě jedno filmové echo: v samém závěru mu průvodce (Charon a účetní jeho života) radí, jak má najít konečnou cestu do nebytí (či kam...) - "držte se vlevo, pak zase vlevo...". Hned se mi vybavila závěrečná scéna z filmu R. Attenborougha Jaká to rozkošná válka, ve které padlý voják v roce 1918 (rok Klimtovy smrti) je rovněž svým průvodcem navigován, kudy má odejít ze života... Takže jednoznačné varování: pokud si chcete tento film skutečně užít (a zážitek to je!), pokud ho chcete správně dekódovat, nastudujte si nejdříve Klimtův život a dílo, alespoň v klíčových věcech. Věřte, nebudete litovat! (02.05.2011)

Jeden okamžik nikdy nezapomenu : magický průvan zlatých lístků, snášejících se na Klimta v malířské zástěře…a to je pro mne žalostně málo u filmu tak výpravného a tak zajímavě obsazeného. Pro mne ohromné zklamání, zřejmě proto, že jsem se na film tolik těšila od chvíle, kdy se začal natáčet. Naivně čekat, zda ho zakoupí český distributor, jsem nemínila, a viděla jsem ho jen pár dní od oficiální rakouské premiéry, kterou podpořil sám John Malkovich ve Vídni...nu na to, že jde o nejvýznamnějšího rakouského malíře všech dob, jehož připomínky (podobně jako u Mozarta, i když ne v takové míře) jsou téměř všudypřítomné, návštěvnost zarážející: v zšeřelém sále vídeňského multiplexu jsem seděla jediná…(S odstupem let musím zvýšit hodnocení. Škoda, že už podruhé jsem to neviděla na plátně, ten film potřebuje prostor.) (12.01.2008)

Starý mistr se znovu ohlédl za ztraceným časem, tentokrát ne podle Prousta, ale ve znamení Schnitzlera a Eurovize. Kamera proplouvá Vídní a Paříží krásné epochy podle scénáře napsaného prý ve francouzštině, přeloženého do němčiny a natočeného v angličtině, zdání klamou jedno za druhým, americká hvězda odehrává klišé umělce ve světě měšťáků, pod zdobným povrchem není o mnoho víc než lyrizovaná životopisná konfekce. Ken Russell sedmdesátých let, ač menší režisér než Ruiz, by téma asi nezpracoval hůř. Víc než celý film se mi líbila píseň "Persephone" Jorgeho Arriagady, doprovázející úvodní i závěrečné titulky. Klausův syn Nikolai Kinski v roli Schieleho. (08.06.2015)