Klimt

Jestli máte cit pro vídeňskou secesní modernu, pak můžete Klimta přijmout s otevřenou náručí. John Malkovich v hlavní roli sice není excelentní a po pravdě řečeno, jeho výrazové prostředky jsou už několik let stále stejné, takže za určitými maskami může být stejně tak Valmontem, Klimtem nebo Murnauem, ale to nic nebrání strhnutí všech smyslů v koláži modernistů, pláten a jemné dekadence světa v letech 1900-1918. Herecky za Malkoviche dorovnávají všechny jeho partnerky s Veronicou Ferres v čele. Irina Wanka, dcera Rolfa Wanky, tu pak jako Berta Zuckerkandl (1864-1945, která vedla většinu svého života pařížský kulturní salon) získala příjemnou možnost comebacku na velkém plátně. Debutovala sice jako dítě u Viscontiho už v roce 1969, ale jinak je její kariéra lemována pouze televizními seriály a její doménou se stal dabing. Proto je její zdejší vystoupení tak cenné, že vybočuje. (14.06.2011)

Klimt nesmyslně a zmateně chodí okolo, vysedává po barech, povídá si ostatními umělci, pozoruje Vídeňskou kavárnu, občas souloží, občas umírá na syfilis, občas dokonce i maluje, a blouznivě hledá svou lásku/můzu/smysl. Smysl tu ovšem není, jen zmatení, které je ovšem příliš málo halucinační na to aby bylo zajímavým uměleckým prvkem. Jen ten dobře zahraný Egon Schiele (synem Klause Kinsky) dokáže zaujmout, byť ani on tu neví co se to sakra děje. (01.02.2019)

Starý mistr se znovu ohlédl za ztraceným časem, tentokrát ne podle Prousta, ale ve znamení Schnitzlera a Eurovize. Kamera proplouvá Vídní a Paříží krásné epochy podle scénáře napsaného prý ve francouzštině, přeloženého do němčiny a natočeného v angličtině, zdání klamou jedno za druhým, americká hvězda odehrává klišé umělce ve světě měšťáků, pod zdobným povrchem není o mnoho víc než lyrizovaná životopisná konfekce. Ken Russell sedmdesátých let, ač menší režisér než Ruiz, by téma asi nezpracoval hůř. Víc než celý film se mi líbila píseň "Persephone" Jorgeho Arriagady, doprovázející úvodní i závěrečné titulky. Klausův syn Nikolai Kinski v roli Schieleho. (08.06.2015)

Výborne zahrané a Malkovich nielen herecky, ale aj vizážou takmer dokonalá kópia Klimta. Umelca, alebo skôr umelca? Samé nahotiny, oblečenie a ženy, to u neho nešlo dokopy a tak aj skončil, sťaby Lenin a ďalší syfilitici. Splodil najmenej štrnásť detí, čo už aj Boris Kollár má problém dobehnúť. O jeho secesii sa hovorí ako o úprimnej erotike a iní zas hovorili o jasnej pornografii. Dosť zvláštny film svojim poňatím, chcel byť príliš šepkársky a umelecký. Tichý, psychedelický a zároveň výrazný ženskosťou. Niektoré z nich už pred sto rokmi pripomínali Miley Cyrus. Hompáľali sa tam nahé na nejakých závesoch, či čo to bolo. Len neolizovali kladivo. (06.06.2023)

Snově psychedelická retro procházka životem světově významného rakouského secesního malíře. Příjemná kostýmní výprava i dekorace dobové Vídně a Paříže. Vzpomínkové, často depresivní vize umírajícího Gustava Klimta jsou mile okořeněny dokonalými zjevy jeho periodicky se vyskytujících ( volně se procházejících, pohybujících či konverzujících) modelek a milenek. Centrem pozornosti je ovšem samozřejmě John Malkovich, který zde - tedy alespoň z mého pohledu - ztvárnil svou první sympatickou (a jen minimálně střelenou/zvrhlou) roli. BTW: Ač viděno v němčině na ORF a se mdlou znalostí o malíři, film docela srozumitelně funguje. A pokud někomu ne, pak stojí za to prolétnout WWW. Minimálně kvůli jeho nádherným obrazům.... (20.09.2019)