Večeře u Noriko

Na pozadí tragických udalostí, ktoré sme mohli vidieť v predchádzajúcom Sonovom snímku Suicide club sa odohráva rodinná dráma s fantastickou zápletkou. Všetky tie karmicko duchovné zákony nášho sveta sa stanú živnou pôdou sekty, ktorá viac ako o vlastnú identitu stojí o identity iné. Zomierame preto aby sa naplnila naša úloha a naša úloha je taká akú od nás klienti žiadajú. Príbeh neistej Noriko, jej sestry, otca a kamarátky, ktorý náznakovo odhaľuje tragické okolnosti Suicide clubu a zároveň formuje svoj vlastný príbeh plný výrazných scén a silných myšlienok. Nie je to nechutné, nie je to nepríjemné. Je to len smutné. Ručná kamera pôsobí autenticky. Mám skôr pocit, že Sonovi išlo skôr o znázornenie tej surovej jednoduchosti našich životov. A osobne sa mi veľmi páčil výber hudby. Pri ťažkých scénach vrážd, alebo zúfalstva sa ozývajú hravé tóny a príjemné melódie, ktoré krásne kontrastujú so všetkým čo nám film ponúka vizuálne. Nejedná sa síce o až takú dokonalosť, ale pôsobivosť zápletky a formálneho spracovania, len potvrdzuje Sionov status jedného z najtalentovanejších súčasných japonských režisérov. A každý jeho príbeh je vždy iné dobrodružstvo, kde fungujú emócie rovnako silno ako nepokoj, alebo nepríjemné pocity. (08.01.2014)

Při sledování Noriko mě mrzelo, že jsem viděl Suicide Circle až pak, protože jsem myslel, že mi objasní pozadí celého toho fenoménu Suicide Clubu (což se nakonec nestalo:). Zde jsou události kolem hromadných sebevražd jen jedním střípkem v celé mozaice příběhu, a zatímco SC byl především o vyšetřování sebevražd + ukazoval něco z japonské mentality, Noriko se ve svém delším časovém záběru může soustředit na pár lidí a především hlavní hrdinku a zkoumat, jak se časem a pod různými vlivy mění... z tohoto pohledu to myslím je o dost více propracované, a ne méně zábavné. (15.07.2005)

Film sice souvisejici s predchozim Suicide Club, ale celkove naprosto jiny. Vysvetluje motivace clenu Sucide Clubu, ale nijak neodhaluje veskere souvislosti predchoziho filmu, nesetkavame se se stejnymi postavami. Oproti Sucide Clubu je vystaven vice dokumentarne, cemuz prispiva rucni kamera a nekolik diegetickych vypravecu v podobe samotnych hlavnich postav, ktere se divakovi sveruji se svymi vnitrnimi pocity a predznamenavaji sva dalsi jednani. A v tom prave alespon pro mne tkvi klicovy nedostatek celeho snimku. V prvni casti se sice vypravecka jevi jako vhodny zpusob explicitniho zprostredkovani svych pocitu, nicmene v dalsich fazich pusobi komentar jiz spise rusive a v zaveru myslim uz vubec nebylo nutne divakovi sdelovat totez, co muze videt pomoci obrazu. Osobne mi byla blizsi syrovost Sucide Clubu a chvile beze slov dukladne pridavaly na atmosfere, coz se zde nedeje az tak precizne, nebot temer neni okamziku, ve kterem nejsou slyset slova. Samozrejme by nebylo na miste zadat po autorovi, aby byl tento film zpracovan naprosto stejne jako predchozi, protoze tim by oba ztratily na osobitosti, avsak zde plati, ze nekdy i mene je vice. Tak ci tak pro me ale urcite Shion Sono zustava jednim z nespornych talentu soucasneho japonskeho filmu a je to pankac jako hrom, ktery si nic nezada s ostatnimi predstaviteli tohoto proudu (Tsukamoto, Toyoda, Miike, Hiroki). "Gratulujeme pane rezisere, klobouk dolu." (Marek Eben pri zaverecnem ceremonialu MFF KV 2005). (10.09.2008)

Noriko no Shokutaku je rozdělena do několika kapitol. V první kapitole nenastoluje "dokonalou a čistou romanci, aniž by se tam kdokoliv do kohokoliv zamiloval a nebo pomyslel jen na opačné pohlaví", ale snaží se do diváka propašovat pocity, které prožívá hlavní hrdinka; její pohled na svět a její trápení se tím, že ji nikdo nerozumí a že je ve svých 17 letech pořád na (úplně) všechno jen sama, bez přátel a pochopení rodiny. Kvůli tomu a touze někam patřit se začlení do extrémistické komunity, která, díky detailnímu vykreslení chodu, dává nový a lepší rozměr celému Jisatsu saakuru. Noriko není japan-shock ale mrazivé drama. Ruční kamera celé dění posouvá o stupeň výš do reálnosti a násobí tím tíhu emocionálního dopadu. Třetí díl by už nejspíš nebyl dobrý nápad, ale Noriko.. je prostě geniální. (10.07.2005)

Psychoanalytická drátenka idúca až na dreň. Ak sa hovorí o Love Exposure ako ultimátnom zavŕšení všetkých filmov o láske, je Noriko's Dinner Table ultimátnym zavŕšením všetkých filmov o rodine. Sono sa ešte nikdy predtým neponoril tak hlboko a sugestívne do vnútra svojich postáv, pričom ich vydoloval takmer na maximum. A tiež až na jednu výnimku nikdy predtým nenatočil film tak zvláštny a pritom tak opojne a desivo uveriteľný. Pritom vo vzťahu k Suicide Club sa film nedá definovať ako jasný kúsok skladačky, ktorý perfektne zapadá do celku - naraz sa totiž odohráva pred ním, počas neho aj po ňom, pričom sa vyhýba jasnému prepojeniu či banálnym scenáristickým pokusom o vysvetlenie. Ponecháva ho taký, aký je, berie si len okrajové postavy, ich vzájomné vzťahy a miesto návratu tematicky rozširuje univerzum o majstrovský príspevok - štúdiu rodiny v modernej japonskej spoločnosti. Takmer dva a trištvrte hodiny hĺbkovej sondy pojednávajúcej o identite, vzťahoch, rodičoch a deťoch v hre, riadiacej sa prísnymi pravidlami a v ktorej má každý rolu, akú si vyberie. V hre zvanej život. Postupná metamorfóza Noriko, Yuky a ostatných, predstavujúca jemné psychologické odtiene, s ktorými Sono opatrne narába, podlieha tomu, čo si želá okolitý svet, nie tomu, čo si želajú jeho "hrdinovia". Osobne ma zaujali zámerné časové lapsusy, ktoré evokujú úmyselné ohýbanie reality, ktorá je reálnejšia ako skutočný svet. Začínam vidieť, že vlastne všetky Sonove filmy sú prepojené ako uzavretý kruh v spoločnom a jednotnom univerze, ktorého podobu a zákonitosti stanovil v roku 1985 svojim surrealistickým debutovým krátkometrážnym filmom Ore Wa Sion Sono Da!. Nerád sa opakujem a používam takéto výrazy, ale... Sono je génius. 100% (12.06.2014)