Pohádka pro housle a violu
Réžia:
Juraj DeákScenár:
Ivo PelantKamera:
Miroslav HurtHudba:
Petr MalásekHrajú:
Vladimír Dlouhý, Zuzana Vejvodová, Martin Stropnický, Ladislav Hampl, Magdaléna Borová, Apolena Veldová, Martina Hudečková, Václav Svoboda, Ctirad Götz, Ivan Řezáč, Marie Spurná, Martin Zbrožek (viac)Obsahy(1)
Houslařský mistr Johan (V. Dlouhý) zůstává po narození vytouženého synka na jeho výchovu sám. Pomáhá mu sousedova žena, které se v tom čase narodilo děvčátko. Tadeáš (L. Hampl) a Alžbětka (M. Borová) vyrůstají spolu a mistr je učí hrát na housle a violu. Největším přáním starého otce je, aby se syn stal houslistou. S pomocí kouzel tajemného Ducha dřeva (V. Svoboda) postaví mistrovský nástroj a ten synovi v den dvacátých narozenin vloží do rukou. V tu chvíli změní jeho osud. Sotva se Tadeáš smyčcem dotkne strun, housle se rozeznějí čarokrásnou hrou. Zapomenuty jsou společné sny s Alžbětkou, Tadeášovi se otevírá dosud nepoznaný svět. Očarované housle mají však své tajemství… (Česká televize)
(viac)Recenzie (20)
Muzikantská pohádka, kde nepanuje jen veselo, ale i trochu krutá spravedlnost. Na pohádky jsem pes... Rád se na nějakou podívám, ale ne každá nedělní pohádka mě zaujme. Takhle o houslích a viole byla fajn, nepatří do řady hloupých a nezajímavých a dětem rozhodně neublíži - ačkoli jim potom budete muset vysvětlit proč "dotyčná osoba" zemřela :o) ()
Příběh o otci, který si do svého syna projektoval své vlastní nenaplněné touhy a nakonec ho to stálo život, upravený do pohádkové formy. Reálnost mi ani tak nevadila - postavy nebyly černobílé, což oceňuji. Ale zápletka mohla být vystavěna lépe, výsledek je takový nemastný-neslaný. Pozn.: Nevím, proč je všude uváděn jako název pohádky "Pohádka o houslích a viole", když je v úvodních titulcích v pohádce název "Pohádka pro housle a violu". ()
Bohužel - mě to silně připomnělo pohádku Husličky z javora z r.2000, ovšem na motivy slovenské balady. Tam se to obejde i bez porodů (zato naznačují sebevraždu). Tady jsou dvě linky (zámek, chalupa) dost nevyvážené. Náprava se děje nějak zázrakem, a chudák starý otec ani nedostal šanci. Rozprávka pracuje s psychologií houslaře, chutí něco dokázat, zbohatnout, proslavit se - a tvrdé procitnutí, že bez lásky to nic není. Česká pohádka nabízí "fracka", který zřejmě umí jen ohrnovat nos a svést děvče. Také k čemu bylo to celé muzicírování a stavění houslí, když se pak živil povoznictvím? Na co tedy dar Ducha dřeva? Z mého pohledu to bylo dobré jen na to, aby se otec na syna nevykašlal a vychoval ho. A aby měli autoři co točit. ()
Tak nějak mi to nepřišlo jako pohádka, jako spíše lidové sociální drama s motivy z červené knihovny. A jedny začarované housle ještě pohádku nedělají. Dokonce si nepamatuju pohádku, kromě Troškovy úchylné princezny ze mlejna, kde by milá hlavního hrdiny porodila a honila tátu kvůli výživnému... Herecky rovněž takové odfláknuté a nijaké... Navíc motiv daru ducha dřeva mi přišel divný až do konce - k čemu měl sloužit? Aby si táta něco uvědomil, když to vlastně ani neřekl synovi, a dost možná si nic neuvědomil? ()
Někde se děti musí dozvědět, že kouzla nepomáhají, na nástroj se nenaučíte hrát jinak, než že budete cvičit, cvičit, cvičit. A kdo cvičit nebude, přivede rodiče do hrobu. Taky se doví něco o tom, jak se staví housle (a violy), jaký je mezi těmi nástroji rozdíl a jako bonus to, že děti se nerodí nutně po svatbě. ()
Reklama