Vratné lahve

Film který ve vás vyroste jako strom. Při zhlédnutí si vzpomenete na své rodiče a velmi pravděpodobně si představíte jaké to bude, až poprvé zažijete všechny tyhle věci. První dítě, první vnouče, první důchod, první pohřeb kamaráda. Zdeněk Svěrak všechny tyhle pocity věrně reprodukuje a pevně svírá otěže filmu. Jako by Svěrák junior ani nebyl na place. Jeho ruku za kamerou vnímáte snad jen díky kvalitnímu řemeslu a pečlivému vedení herců (i ten Macháček odhodil škatulky a "ty vole", je fakt dobrej :). Zřejmě bych nesrovnával se staršími "srdcovými svěráky" (ať už otcovými nebo synovými), na to mi příliš vadily některé detaily (snové scény ve vlaku, občasná ztráta směru a samozřejmě kultovní kolo) a celkové vyznění. Ale možná to byl záměr... narozdíl od Obecné školy nebo Kolji, kteří z vás dojí emoce na počkání, potřebují Vratné láhve trochu času a odstupu. U někoho to budou dny nebo týdny, u jiného měsíce či roky. (70%) (29.06.2007)

"No, ono je to daleko jednodušší, Helenko. On přesluhoval ve škole, protože mohl ve sborovně tokat s užvaněnou Ptáčkovou v přiléhavém svetříčku. A já jsem s ní učila, takže vím, co je to za krávu." Aneb poslední velký film značky Svěrák-Svěrák. Protože to, co mělo přijít v další dekádě, to už jsou jen vícečetné epilogy. (04.01.2017)

„To by ma zaujímalo, prečo ty ma niekedy normálne nepozdravíš. Prečo mi nepovieš ´dobrý deň´?" – „Pretože nás už neučíte.“ – „Aha. No vidíš. To mi nenapadlo.“ Oscarový úspech Jana Svěráka takmer zničil (niektorí tvrdia, že zničil), čo v praxi vyzerá okrem iného tak, že behom 11. rokov, ktoré uplynuli od premiéry Kolju, nakrútil len dva (!) filmy. To už je pomaly na úrovni Jamesa Camerona. Nakoniec si za svoj najbližší projekt vybral malý, civilný, komorný a osobný film so slabým rozpočtom a „obyčajným“ scenárom. Dej má tempo, práca s uvoľnenými hercami je bezchybná (krívajúci Ondřej Vetchý) a dialógy a hlášky radosť počúvať ("Já už tady nejsem rád."; "Prosím tě, jak se múžeš dívat na takovýhle kraviny při tvým vzdělání?"; "Hekáš tady, převaluješ se tady."). Vydarenému divadielku panuje príjemná melancholická nálada, ktorá je často unavená, ale takmer nikdy nie tragická. Výsledkom je hravý malý veľký film o tom, že sa nemeníme (viď. potitulková pasáž vo vlaku). Koniec mi pripadal taký nejaký... nijaký. A niektoré veci ma nebavili (wtf pád z bicykla). Inak ale príjemný film s peknou atmosférou (a pesničkou Jaroslava Uhlířa). (08.03.2008)

Málokterý film ve mně zanechá něco, k čemu se v myšlenkách vracím cestou z kina, večer i druhý den - Vratné lahve ano. Jsou filmem spíše Zdeňka než Jana, ale s tím nemám problém. Jsou osobnější a pod povrchem smutnější než Kolja nebo Obecná škola (nic proti!), jsou upřímné a nenalhávají nám, že každý konec je šťastný. A vedle toho pořád skvěle baví. Jan navíc dokázal, že pod jeho vedením dokáže i Jiří Macháček vyplout ze série karikatur a zahrát přirozeně sympatickou postavu. Do kina na Lahve zajdu aspoň ještě jednou. P.S. I napodruhé jsou Lahve skvělá zábava a vedle Obecné školy asi můj nejoblíbenější Janův film. (01.05.2007)

Ať si říká kdo chce, co chce, jednu věc nemůže nikdo Janu Svěrákovi upřít - totiž že jeho filmy co se týče formy jsou z našich končin to nejsvětovejší, co u nás v poslední době vzniká. I ty "obyčejné" příběhy přizpůsobené českému rozpočtu dokáže natočit a sestřihat moc krásně. Už dlouho jsem neviděla v českém filmu tak krásné záběry všední Prahy nebo třeba ty z letu balónem. Jediné co mi formálně vadilo byly snové scény ve vlaku. Po obsahové stránce jde o tak trochu klasiku - vyprávění o životě jednoho člověka, který se odmítá podřídit konvencím o stárnutí. Je to milé, úsměvné s několika hodně vtipnými místy, výstižné, trochu smutné a já jen doufám, že to nepsal Zdeněk Svěrák podle sebe. (31.12.2007)