Čierna kniha

Solidní, standardní, lehce nad průměrem, ničím nepřekvapí, ničím nezklame, nemastné neslané... Z Černé knihy si odnesu dva momenty: odbarvování, a pak to, že se jedná asi o první film, kdy při injekční aplikaci nezastrčili jehlu dva centimetry pod kůži, ale opravdu jen pár milimetrů do žíly. Drobnost, ale potěší. 65 % (31.03.2007)

Skvely vojnovy thriller o spionoch medzi nacistami alebo hnuti odporu proti vtedajsiemu rezimu. Paul Verhoeven ma opät prekvapil. Bojovych akcii tam sice vela nebolo, ale za to ma film udrzal v neuveritelnom napäti, pretoze som nevedel, kto je macka a kto mys. Aj napriek dlhej minutazi, ktora mi v tomto pripade nevadila, ma prekvapil zaver filmu a aj po druhom pozreti zostavam pri plnom hodnoteni. (03.05.2007)

Pokud je pro tolik fanoušků PV dokladem jeho mistrovství Černá kniha, tak pro mě je to zrovna film, který se mi z nechuti ani nechtělo dokoukat, jak trapně na efekt a melodramaticky jsou ty scény budované - jako by PV nějak nezaznamenal posledních 60-70 let vývoje vyprávění filmových příběhů a jel pořád podle té počáteční naivity a jednoduché opájivosti samotnou filmovostí, hraností, strojeností, a tak scénář pracuje podle měřítek a očekávání, za nichž se promítal třeba KingKong a bylo jen nutné dostrkat postavy tam, kde bude připravený divák moci udělat ách a ou a pištět hrůzou a bude si tu frašku užívat, protože to tak chce... *** Je možné, že právě tohle se snadno promine ve scénáristicky hrubších akčních bijácích, kde jemnou reflexi přebíjí pudy a vášně hnané příbojem krve a/nebo spermatu, ale v jemnějších psychodramatech, kde působivost děje stojí na předivu motivací a na přísně logickém vývoji postav a souběhu událostí, to prostě leze ven jako sláma z bot. Je jedno, jak složitě scénář vypadá, když se ho pokusíte převyprávět. Pořád je to melodramatický konstrukt předem vypočítaný na efekt, stavící se nad přirozený běh příběhu, který by člověka strhnul svým komplexním neodvratným spěním, a v obratech, zvratech a pointách místo toho vystupuje předem vykonstruovaná hra režiséra-boha příběhu, který odolává námitkám. A zatímco přirozený příběh by ohledával i jiné možnosti, on a herci pod jeho taktovkou to valí vytčeným směrem, aby se všichni v kině mohli ve správné chvíle dojímat. Jenže scénám, ve kterých si hrdina (obrazně míněno) naběhne na osudovou kulku za dojemné hudby a s dlaněmi přištitěnými na srdce, z nějž začne na bílou blůzku probublávat krvavý pramínek, a s leskem v očích padá zpomaleně k zemi, už je snad nějaké to půlstoletí odzvoněno. *** Verhoeven možná používá moderní efekty, ale nikdy se nevymanil ze starého filmového myšlení a není sám nijak moc chytrý. A to je nuda a navíc zrovna tady jde o ironii o to krutější, že scénář má vycházet ze "skutečných událostí". *** PS: Vůbec se nedivím, že Tarantino přesně kvůli takovým vykrádačům skutečnosti a velmistrům dojáků musel natočit Hanebný pancharty a zatančit tak na mrtvolách těch nacistických hajzlů i režisérských šmelinářů s nimi, čímž mohl zároveň i složit neskutečně šlechetný tribut obětem - těm historickým i těm z řad filmových diváků třeba takového Paula Verhoevena;) (28.11.2016)

Při sledování jsem z lulky pobafal a takto k sobě spoileroval. Loupežníci na každou skupinku Izraelitů, popravenou těžkým kulometem, obětovali novou loď i kapitána, to je pěkné. Jaký to znoj, válečný nizozemský četník, když do pěti vteřin po jeho zapískání (neboť se stal svědkem upadlého zelí) přiskotačilo šest taxíků narvaných gestapáky tak, až nebylo kam rezervu dát. A vůbec, jak mohli říšní lidé kdy dobýt byť píď cizí země, když se disciplinovanost jejich ozbrojených složek projevovala trajdáním soldatesky bez rozkazu, ohlášení nebo podpory, aby si mir nichts, dir nichts zkoušela na vlastní pěst likvidovat partyzánské hnutí? Skutečně se obřezanec poznal podle tmavého porostu, ať již na hlavě, nebo nemravných místech? Pak měl Dolfík štígro, že se mu za celá ta léta nikdo nekoukl pod čepici, že? Logika ponejprv jen haprovala, ovšem při ,,osvobozovací scéně" konečně radostně zapružila v kolenou a žuchla z hrušně na hlavu. Následující nešťastná poprava... hm. Již jen taková fialka na hrobečku Frhovnovo soudnosti. Fotogenická ňadra, za jednu. Holendři moc hulej, je jen otázka, zda film je důsledkem onoho či naopak, chtějí na tuto ostudu hihňavě zapomenout. (08.10.2015)

Nemůžu říct, že by mě Černá kniha nudila, prostě jsem se s filmovým viděním Paula Verhoevena naprosto minul. Od podobného snímku čekám realismus, hodnověrnost, syrovost a autentičnost. Verhoeven nabízí přesný opak, tohle je čistokrevná hollywoodština na hony vzdálená realitě, za kterou by se nemuselo stydět žádné studio z tzv. Majors. Verhoeven, jak je jeho zvykem, nabízí skvělý vizuál, pohledné ženy, u kterých se nebojí odhalit víc z jejich křivek, a zároveň nabízí vášně, intriky, spiknutí a kvaziválečné scény, jak je u takových stylizovaných hollywoodských produkcí zvykem u válečných melodramatů. Je to umělé, vykonstruované a v některých momentech obrazem i dialogy opravdu hloupé. Kdo chce ale podívanou, má ji mít. Pro mě Černá kniha představuje dokonalý protipól např. našeho výborného válečného snímku Smrt si říká Engelchen. Ten ode mě dostal spolehlivých 5*, Verhoevenovi nadělím pouhé dvě. Celkový dojem: 45 %. (05.05.2011)