Perverzní průvodce filmem

Včera som úplnou náhodou zachytil časť filmu Perverzný sprievodca ideológiou a niektoré vety ma zaujali. Tak som si dnes stiahol Fiennesovej predchádzajúce dielo, ktoré ma navyše lákalo aj filmovou témou a podstúpil som to martýrium. Bez mučenia priznávam, že som párkrát zaspal, ale som presvedčený, že mi nič podstatné neuniklo. Po dva a pol hodinovom trápení môžem konštatovať, že som videl množstvo ukážok z filmov, ktoré som až na malé výnimky videl a boli sprevádzané táraninami akéhosi samozvaného vykladača Freuda, v ktorých som márne hľadal nejakú originálnu a zaujímavú myšlienku. Iba som tohto Žižeka priradil k Lynchovi, Tarkovskému a niektorým ďalším, ktorým nerozumiem, nemám ich diela rád a vôbec sa za to nehanbím. A som rád, že dokumentárne filmy nehodnotím. (11.01.2023)

„…we are basically watching shit…“ Některé Žižkovy názory jsou přinejmenším sporné, jiné vcelku úsměvné, ale musím přiznat, že jsem pod vlivem jeho dvouapůlhodinové (psycho)analýzy vybraných snímků – včetně nečekaných jako Čaroděj ze země Oz nebo Star Wars: Epizoda III – začal pohlížet na kinematografii trochu jinak, trochu víc lacanovsky. Ne, že bych v každé výraznější mužské postavě od nynějška viděl falus nebo symbol otce, kterýžto musí být odstraněn, ale přinejmenším si uvědomuji možnost zmíněné v něčem vidět a něco si z toho odvodit. Apendix: Znalost základů psychoanalýzy (resp. Lacanovy reinterpretace Freuda a jmenovitě pojmů "reálno", "imaginárno" a "symbolično") není od věci. 85% Zajímavé komentáře: Exkvizitor, agathon, Deverant (29.08.2009)

„Film je perverzní umění. Neuspokojuje vaše touhy, ale říká vám, po čem máte toužit,“ otevírá tuhle filmovou přednášku slovinský filosof a psychoanalytik Slavoj Žižek a svýma vykulenýma očima, divokými vousisky a neodolatelně vtipnou, lámanou angličtinou se vyklání z plátna. Ve dvou a půl hodinovém dokumentu, skoro eseji nás pak stručně provádí svojí freudiánsko-lacanovskou filmovou teorií. Další důkaz, že akademické přemýšlení a psaní o filmu není žádným intelektuálským strašákem (jak se snaží tvrdit většina našich „běžných“ filmových „recenzentů“), ale především to může být ohromná legrace. A navíc se pak máte dlouhé hodiny o čem bavit v hospodě… Žižek sám vstupuje do dekorací (i do jednotlivých záběrů) superznámých (Matrix, Vertigo), známých (Dogville, Vymítač ďábla, Rozhovor) i skoro zapomenutých filmů (Possessed). Na konkrétních příkladech tu pak rozkládá svoje někdy ulítlé jindy fascinující závěry ohledně toho, co jako diváci od filmu chceme, co od něj dostáváme i o tom, co od něj dostaneme vždycky, aniž bychom o to zrovna stáli… Dotkne se fenoménu filmového voyeurství, lidské sexuality (víte, že muž se nikdy nemiluje se ženou, ale spíš s dokonalou představou a žena tak vlastně není nic než masturbační pomůcka?!) i toho, proč je právě film průhledem do skutečného Reálna (toho smradlavého hovna na chodníku našeho běžného života). Znovu opakuji, ne všechno, co Žižek tvrdí, je úplně přijatelné, ale všechno bez výjimky je stoprocentně neotřelým úhlem pohledu a zajímavým námětem k přemýšlení (například takové květiny by se měly dětem úplně zakázat, protože snad neexistuje nic perverznějšího než rozvitý květ lákající na voňavý pyl chtivý hmyzí sosáček). A co tak interpretovat na závěr? Vezměte si takové Hitchcockovy Ptáky: Když si odmyslíme fantastickou, hororovou zápletku, co zůstane? Panovačná a trochu naivní blondýna, která si to o víkendu chce prostě stůj co stůj rozdat s ramenatým svalovcem. (14.12.2006)

Slavoj je ďábel a všechny jeho věci mají koule. Dříve se eseje komentovaly a jejich "pravdy" dokládaly citáty z literatury, teď se doplňují ukázkami z filmů (viz též jeho průvodce ideologií - rovněž doporučeníhodné). Težko si zde na své příjdou milovníci filmů, kteří zde budou pátrat, zda nějaký důležitý film nepominuli, zda o nějaký filmový zážitek dosud nepřišli. Filmy, které Žižek vybírá, zde mají funkci "náhledu" nebo "vhledu", nejde o výběr estetických objektů. Žižek se odvolává především na Lacana a Marxe. Můj pocit byl, že jeho hodnotící kritéria vycházejí převážně z Freuda. Trochu bych si zapolemizoval: "Deťom by sme mali zakázať kvety lebo Žižekovi pripomínajú odhalené vagíny" (dle Flippera + oficiální text distributora) - přečtěte si Román o růži (Roman de la Rose, 13. století) a zjistíte, že Freud nebyl až tak originální myslitel, dovedl ovšem nesmírně pečlivě vycházet z daných faktů, dobře analyzovat problémy a nebál se vyvodit z nich závěry, pokud si byl jist, že jsou správné (a bylo mu jedno, co si o tom myslí kdokoli včetně Flippera). Kdo se zabývá psychoanalýzou by měl vědět, že jediným jejím cílem je pravda ve smyslu jejího hledání a jediným nebezpečím je její překrucování. (10.03.2014)

Slavoj Žižek je určitě jeden z nejzajímavějších filosofů dvou posledních dekád, a navrch akademická pop-star (točí se o něm/s ním filmy a je mu věnován International Journal of Žižek Studies, což se žijícím autorům zpravidla nepoštěstí). The Pervert's Guide to the Cinema je fascinující a notně bizarní jízda filmem jako klíčem k moderně. Ta bizarnost spočívá v tom, s jakou rychlostí Žižek servíruje své myšlenky, což pro nepoučeného diváka (takového, který zná Lacana/Žižkova Lacana jen podle jména) musí být mnohdy matoucí. Žižek se nezřídka vědomě dopouští nadinterpretací, což ale patří k jeho provokujícímu myšlení (stejně jako výroky typu „Ano, jsem leninista.“) a, samozřejmě, i každá taková interpretace je relevantní (nebo zminitelná) prostě z instituce interpretovatelnosti jako takové. A zásadní otázka, která se přes(nebo možná právě skrze něj) Hegela, který nenápadně prolíná celým „výkladem“ a tak posouvá ho jiným směrem, neustále vznáší ve vzduchu je: vykládá Žižek film pomocí psychoanalýzy, nebo psychoanalýzu pomocí filmu? (23.01.2008)