Svatej z Krejcárku

Petr Tuček je režisér Packal, vlastně nic dobrého pro filmový kumšt neudělal. Tento film je ale poněkud vyjímečný, vykreslení postav velmi originální, Václav Kotva jako velký player , co v ostatních domácích filmech hrál pouze vedlejší role. Vadila mě první polovina, kde Peterka přehrává svoji roli bohéma a opilce a s příběhem to souvisí velmi málo. V druhé polovině se rozvijí skutečné drama dobráka Lájoše a kurvy Magdy. Škoda přeškoda, že tuto předlohu neuchopil do rukou někdo zdatnější, než Tuček. Závěrečná alegorie v horách je ale velmi povedená. (22.07.2011)

Hravé a ukřičené filmové fanfarónství Františka Peterky s kontrastní kotvou v podobě Václava Kotvy a jeho střídmého herectví. Nemám moc rád tyhle defektní příběhy s defektními charaktery plácajícími se v, no ano, hovnech, vlastní neutěšené a špinavé existence plné hospodské filozofie. Na druhou strnu místo ublíženectví převládala obyčejná chuť po životě a štěstí a probleskující bolest byla skutečná, a to ať už ve vztahu vejtahy Martina a jeho distingované ženy Kateřiny či  dobráckého Lájoška a  zhýralé Magdy.   Symbolické nadstavby a formální podivnosti pak příjemným zpestřením, ale působily na mě vcelku nesouvisle a samostatně než v nějakém harmonickém celku. Sekerou mělo pak vše skončit. (06.11.2022)

Nevím kolik hlavních rolí Václav Kotva dostal, ale možná je tohle jeho životní, byť si jej asi budeme pamatovat z jiných rolí. O Žižkově se toho namluvilo dost, sám toho taky hodně pustil jeden z nejslavnějších rodáků Jiří Krampol. Byla to asi drsná čtvrť a František Peterka, jinak známý především z komedií, se role zhostil dobře, ale zase tak těžké to neměl, když na to vypadal. Film je hlavně o tom, jak se tak dlouho ustupuje ze svých pozic, že už není kam ustoupit. Konec tak vyloženě spěje k tragédii, když je dobrák ždímán o sto šest a nikdo to neocení. (16.03.2022)

,,Stejně se všichni sejdem až v hrobě! My mužský si na sebe nikdy nenajdeme čas." V kontextu rozmanité a bohaté čs. kinematografie (byť mnohdy trezorové) na přelomu 60. a 70. let se ani příliš nedivím, že tenhle film v době vzniku diváky nezaujal a krátce po premiéře okamžitě zapadl i bez zařazení do trezoru. O to více ho jde docenit s odstupem mnoha let pro velice osobité zobrazení člověka z lidu uprostřed socialismu, kdy tenhle svět trpěl periférními jedinci nacházejícími zálibu v chlastu, buranské zábavě či cizoložství stejně jako kdykoliv jindy (i dnes). Jen ne v každé době byla samozřejmě možnost točit filmy s podobnými tématy. Svatej z Krejcárku je hodně svéráznou tragikomedií, která nešetří černým a absurdním humorem či přímo bizardními výjevy (hodně se mi líbila třeba scéna, kdy bujarou zábavu tří pánů v jakési zapadlé díře přerušení otevírající se dveře a v nich stojí hrobník v přímo kouzelníckém obleku se sváteční kytkou v ruce). S výjimkou Františka Peterku (do podobných rolí se prostě hodil...) zde divák neuvidí žádné známé herce; výjimečně hlavní postavu bývalého ševce Lájoška Cínu, který se podlehnutím vtípkům nechtíc dostáva do podivné party, ztvárnil představitel obvyklých filmových miniroliček Václav Kotva. Děj střídající pravidelně komické i dramatické momenty pomalu jasně spěje k tragickému vyvrcholenímu. Konec mě trochu překvapil, i když jsem nějakou tu tragedii očekával, neboť jen rázná šokující událost mohla podobně ujeté eskapády po Žižkově a několikanásobné flirtování kolem sličné Magdičky zastavit. Film má v sobě slabší místa, ale naštěstí vrcholí originálním "nebeským" finále, a patří rozhodně k tomu nejzajímavějšímu z tvorby Petra Tučka. 75% (viděno v rámci Challenge Tour: "52 let filmů za 52 týdnů" – 2019) (21.04.2019)

"Já na ně dřu, a voni vo mně rozhodujou. A eště mě urazili!" *** Hluboce odvážný a režimu několikanásobně nebezpečný film, rebelující jak svobodomyslným furiantstvím a fanfarónstvím Martinovým (však jmenovec boha Marta je ze své podstaty bojovný), tak v jiné rovině i hřejivě lidskou spolehlivostí, poctivostí, mírnou udatností, snášenlivostí a vřelou příchylností Lájoškovou - a v těch nejsilnějších momentech i chápavým opěrným přátelstvím mezi oběma (či vlastně všemi) mužskými protagonisty a taktéž propojením, až splynutím obého v Magdině zároveň divoké a vzpurné i mateřsky milostné povaze (ostatně ani ona se nejmenuje po Marii Magdalské náhodou). *** A vůbec, nepodmíněná velkorysost a pochopení pro různorodou utvářenost nevázaných, nezkrotných, snivých povah tu ukazuje cestu, ono vysokomyslné nazření, že s dostatkem ochoty a vůle všecko a všecky lze zahrnout do vzájemné starostlivosti a může doopravdy být spolem krásněji - může... pokud je toho vůbec v lidských silách napořád dosáhnout ve všem tom mužsko-ženském tření a napětí, když je tak lehké a svůdné propadnout pohrdání a ubližování těm druhým divochům, již se zdají být příliš rozčilující a na něž lze házet vinu za těžkost a neschůdnost života. *** Vtáčata, siroty a blázni jinak, jinak, tíživěji i živěji, realističtěji a melancholičtěji, pokorněji i rozmáchleji. Životem a hladovou touhou po žití nabité dílo ve všech nuancích, pro něž skoro nejde vydržet zůstat naživu. A režim tu dostává jen tak bokem ťafku za ťafkou jako něco, co se při všem tom divokém zápolení vůbec nebere v potaz jako reálná možnost. *** Divím se upřímně, že tenhle film není známější a slavnější, postavy rozežité Kotvou a Peterkou jsou naprosto nezapomenutelné a film se pohybuje na velmi tenkém protirežimním ledě s takovou radostnou a živelnou suverenitou, že člověk úplně slyší, jak se zvedá protivítr a burácí. (13.09.2020)