Tmavomodrá, takmer čierna

A protože jsem strašně chytrej kluk ( *prásk ho!*), nechal jsem si Azuloscurocasinegro až na noční zkouknutí. Proč? No, protože příběhy o nesplněných snech potřebují mít větší komfort, než "ostatní" filmy s tématikou: šnek se naučil ugrofinsky a teď vyučuje na UK, například. Quim Gutiérrez hrající Jorgeho mi do značné míry připomínal mě. A to je potom snadný vklouznout do filmu, když se s někým ztotožníte. Ten kluk chtěl, nedostal, brečel, ale vstal a dupnul si. Sice jeho budoucnost není nijak valná, ale alepoň je s člověkem, kterého miluje ze všeho nejvíc. To sledování přerodu z uťápnutýho vratnýho v chlapa s názorem a životním postojem, je moc pěkný a dodává sledujícímu divákovi (který momentálně hledá svůj dech po zemi) náladu měnit svět. Arévalův svět není místo pro snílky, tady platí: přežije nejsilnější. Film si brousí drápky i do komedianství (naštěstí je ve snasitelné míře a vkusně použit), ale pořád převládá takový to- ?????. Které ve spojení s dokonalou atmosférou, vytváří dílo, který nezapomenete (což neplatí u toho šneka+UK). Silný 4 a půlky a chci to vidět znovu.... (05.03.2009)

Tak nevím. Je to jeden z těch filmů, kde jsou dlouhé pohledy, jeden hudební motiv, který se prolíná celým filmem, pár méně či více sympatických postav, nějaké téma, většinou se sociálním přesahem, žádné velké drama, resp. dramata jsou to velká, ale zobrazena a řešena tak nějak jako by v pozadí, poskládána vedle sebe jako fotky v albu. Žádný velký křik, žádné vypjaté scény, kdy herec různým způsobem křiví obličej, divoce gestikuluje a hraje celým tělem - už jsem si vzpomněla, snad se tomu říká komorní drama. Je ze Španělska, to by měla být záruka kvality. Nemůžu říct, že by mne to nebavilo, ale nadprůměrné mi to nepřišlo. Možná to ale docením za čas a pak třeba i o hvězdičku zvednu. (19.12.2010)

Nepravděpodobný děj přetavil režisér do uvěřitelných emocí. 1) 36letý Daniel Sánchez Arévalo (scénář a režie) jde v Aldomorových stopách jak ve formě tak i v obsahu sdělení. Děj nacpaný divácky atraktivními prvky kupodivu nesklouzne do kýče a ubalancuje své nepravděpodobné, leč předvídatelné zvraty, aniž by za svou sdělnost zaplatil laciností či podbízivostí. 2) 25letý pěkný Quim Gutiérrez (domovník Jorge) i 27letý přitažlivý Raúl Arévalo (Jorgeův kamarád Israel) jsou jasnou nabídkou dívkám a některým mužům, aby si vychutnali novou španělskou hereckou generaci, jaksi samozřejmě přirozenou a sympatickou. 3) Vyššímu hodnocení mi brání skutečnost, že dramatické osudy hlavních představitelů se mě nikterak nedotkly. Po celou dobu jsem zůstal zvědavým, pravda, ale emocionálně nedotčeným divákem. Žádný smích, žádné slzy. (23.09.2011)

Chvílemi jsem si připadal, že sleduji něco od Almodóvara, ale vedle něho jsou Všechny polohy lásky přeci jen trochu více plytkou záležitostí. Tato vztahová mozaika osciluje mezi multipersonálními dramaty Alejandra Gonzálese Inárritu a lehce zvrácenou poetikou Almodóvarových děl a rozhodně se jedná o to kvalitnější ze zajímavé španělské produkce. Ačkoliv se (především) jedná o vztahové drama, vyskytuje se zde nemalé množství kvalitních komických prvků, které dokážou celou podívanou v pravou chvíli oživit. Kvalita všech mikropříběhů je kolísavá, avšak i těch pár hlušších míst vždy podrží skvělí herci. Všechny polohy lásky nejsou perlou španělské kinematografie, je to „pouze“ velmi dobrý film, který by mohl být trochu více osobitý, aby dosáhl kvalit tvorby slavných španělských auteurů. 80% (15.06.2010)

Filmová návštěva Španělska, která se opravdu vyplatila. K míchání žánrů bývám mírně skeptická, tady bylo od všeho tak akorát. Kdybych se měla vyjádřit v kostce, napíšu kompletní zamyšlení nad vzaty v rodině. Jak daleko dokáže jít bratrská láska? Jak daleko láska synovská? Co je tabu a v čem lze posunovat hranice?                                                                          Challenge Tour říjen 2015: 30 dní se světovou kinematografií (14.10.2015)