Tiché světlo

Na představení v Torontu přítomný režisér divákům slíbil film bez „syrového sexu“, a bez ohledu na pobavený tón, se kterým tato slova pronášel, se opravdu zdá, jako by Reygadas považoval posun od těla k duši za pokrok ve své kariéře. Mě osobně se popravdě po tělesnosti a opulentním, leč funkčním stylu (barokních pohybech kamery, vizuálně-hudebních plochách s transcendentními účinky) zejména SOUBOJE S NEBEM stýskalo. Příběhem farmářova váhání mezi dvěma ženami zasazeného do uzavřené bílé komunity mluvící zvláštním jazykem vycházejícím z němčiny, úplnou absencí jiné než reprodukované hudby, klidným snímáním s několika výraznými dlouhými záběry, scénou zmrtvýchvstání, užíváním neherců – tím vším se Reygadas velmi zjevně hlásí k tradici spirituálního filmu, zejména Carla Theodora Dreyera. Stejně jako Tom Tykwer točící Kieslowského není Kieslowským, podobný pocit jsem měl i z tohoto spojení. Reygadas je nepochybně talentovaný režisér, jeho aspiraci zklidnělého spiritualisty ovšem moc nerozumím: ztrácí tím na své originalitě a hodnocení jeho nejnovějšího filmu se tak nutně omezuje na poměřování jeho a mistrů, kterým klade hold. Pro mě je to hold spíše mechanický a zcizující: jako celkem obyčejná historka, byť v neobyčejné komunitě, s nasazeným spirituálním filtrem - aneb jak by to vypadalo, kdyby byl Reygadas Dreyerem (kterým není). Reygadas sice prokazuje cit pro zvolené prostředí a bressonovsky oživlá herecká "dřeva", z filmu přesto příliš čouhá režisérova ambice, vědomí toho, co chtěl a priori dosáhnout. (07.10.2007)

Rozhraní vizuální optiky a krásou doteku výjimečnosti. Carlos Reygadas je pro mě nejlepší filmový režisér v historii filmového pásu. Dvojnásobně na filmovém plátně. Dotek jeho dvorního kameramana Alexise Zabého je unikátní - nazval bych to "Tam, kde mezi hvězdy vychází slunce přichází filmy z jiného světa. Optika nadpozemská, nadčasová (Reygadas společně s Zabém jsou filmový vědci). Dlouhé hypnotické záběry života překračují hranici kinematografie." Carlos Reygadas a jeho filmy jsou vlastně plynutí svého času a pomalé záběry doteku galerii. Vyčkávání na počasí, východu a západu slunce, spojení lásky, zachycení emocionálního dopadu na diváka. Každý jeho film zanechává poselství, výjimečnost v závěrečných titulcích. Tiché světlo překonává všechny filmové hranice a standarty. Post Tenebras Lux temnost mexické tamní reality. Japón doteku Boha a myšlenek o konci života. Reygadas se nebojí otevřeně a obrazy mluvit. Pro mě je v jeho filmech ticho a plynutí pomalých záběrů ozvěna myšlenek. (04.10.2016)

Beru zpátky to, co jsem si o Reygadasovi myslel po Japonsku - ten chlap fakt umí natočit dlouhý záběr tak, aby nenudil. Tiché světlo je toho dobrým důkazem, protože i přes dlouze natažené záběry (pravda, někdy je to zbytečně dlouhé, ale většinou to nevadí) a jednoduchý děj to dokáže chytnout. Původně jsem se obával, že to zajímavé mi tak vydrží do půl hodiny nebo hodiny, no a po hodině to bylo ještě zajímavější než předtím. Filmů o milostném trojúhelníku je dost, ale v životě jsem neslyšel o žádném z uzavřené náboženské skupiny. Tohle z toho dělá ještě zajímavější podívanou, dokonce i naprostí neherci, co tady hrají, přesto hrají celkem dobře (v závěru to teda ale emotivnější být mohlo, i když to schéma postav - uzavřená komunita, emoce uzavřené v sobě - tam sedí, takže ok). Spousta obrazů krásně nasnímaná, dokonce Reygadas měl i štěstí na mraky a ten poslední záběr - nádhera. Fakt, nádhera, se skvělým laděním barev přírody. Pro mě osobně jeden z nejlepších filmových záběrů, co jsem kdy viděl. Je ale třeba říct, že to rozhodně není film pro každého. Několik věcí mi tu vadí, ono to fakt občas je moc zdlouhavé, ale naštěstí málokdy. Silné 4* a myslím, že to nebude poslední film, co jsem od Reygadase viděl. (19.01.2019)

Spoilery. Hvězdička za práci s kamerou. Zbytek představuje ten nejtuctovější příběh o milostném trojúhelníku, natahovaný nekonečnými záběry, absurdními prvky (dramatická smrt v prudkém lijáku následována zázračným zmrtvýchvstáním) a zasazením do rádoby atraktivního prostředí náboženské sekty. Nekonvenční způsob života, specifický jazyk a miliarda árijských dětí z nudného a již tisíckrát zpracovaného námětu originální film netvoří. Úvodní a závěrečná desetiminutová časosběrná sekvence je pak brilantní ukázka nesmyslné onanie režiséra. Nadhodnocené. (13.04.2014)

Tiché světlo jako mix Bergmanna a Dreyera (u něj hlavně interiéry – jsou jak ze Slova), námět jak z Vardové Štěstí, pocit ze „světa“ jak v Trierově Prolomit vlny, příroda jak z Tarkovského – tedy: „už viděno“ – není to nic zbrusu nového, nová je pouze kamera, nádherná, nové je vedení naturščiků. Reygadas není myslím jen festivalová bublina. Zajímalo by mě, jak by se doplnilo jeho občas zpomalené upřílišněné duc-hovno s tím naspeedovaným nafoukaným snobem Gasparem Noem (který se ve svých lepších kouscích dostává k témuž skrz špínu města a rychlosti) – kdyby si pánové třeba rozdělili film po scénách, aby z toho nebyla jen estétská snobárna. Velmi silné 3. (28.08.2018)