Umenie plakať

Tak tenhle film mě především zaskočil svou krutostí a syrovostí. Nevím, jestli tak působí i na ostatní, ale po zhlédnutí ve mně zůstal pocit, který se těžko vysvětluje, možná je to spíš směs pocitů, beznaděj, rozhořčení, znechucení, lítost... Morbidnost některých scén je opravdu zarážející, nemůžu ale tvrdit, že se mi film nelíbil, naopak, zasáhl mě, ale na pět * to není, možná právě proto, že mě tak dostal... Allan mi přišel, možná nechtěně cynický, místy bezcitný vůči ostatním, ale zase milující ve vztahu k otci? Jak moc je asi frustující, když někoho chcete vystrašit k smrti a on se začne smát? Zadostiučiněním pak ale určitě je, když se dotyčný usměje k smrti... (02.12.2008)

„Doľahla naňho realita života. Keď sa vám to stane, plačete.“ Filmovému fanúšikovi sa sem-tam stane, že nevie, či sa má smiať, alebo byť vážny; niektoré filmy ponúkajú veľa na prvý pohľad zábavných scén, ktoré sa však v zlomku sekundy menia na boj o život (TRAINING DAY), prípadne niektoré postavy dokážu rozosmiať a v ďalšej scéne šokovať (Ledgerov Joker z TEMNÉHO RYTIERA alebo každá druhá rola Joea Pesciho). Avšak to, čo ponúka dánske UMENIE PLAKAŤ, je sila. Dej sa odohráva na vidieku, kde každý pozná každého. Stredobodom zápletky je malý blonďavý chlapec, ktorého otec sa po nociach vyhráža samovraždou, kvôli čomu mama berie silné lieky na spánok, takže kým vyslobodzujúco sníva, duševne chorý otec znásilňuje vlastnú dcéru a keď sa tá dostane do psychiatrickej liečebne, na jej miesto dobrovoľne prichádza malý brat („Aby otec nebol smutný.“). Odvážne a veľmi dobré. (11.12.2008)

Není třeba si k diváckému zaujetí zvát na pomoc kouzla kamery, krásu přírody, naléhavost hudby, ba ani nadpřirozené úkazy - zdejší postavy jsou samy o sobě dobrými přízraky a žijí dostatečně výmluvným životem... Ano, patrně se jedná o umění, plakat až do sebeobětování vlastních dětí, protože na to ony slyší, především nejmladší Allan - ve snaze zalíbit se otci a zachovat zdání rodinného štěstí, po kterém podvědomě touží, je schopen přistupovat znovu a znovu na odpornou otcovu hru... a dost možná, že i díky tomu bude právě on hlavní postavou v novém dramatu o litujících se sobcích na zoufalých rodinných sešlostech a řetězec plačících tyranů tak zůstane nepřerušen. Docela děsivá možnost, že i tímto způsobem lze zabírat místo na planetě. Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (05.04.2015)

Je hezké, že se všechny internetové databáze radši rozhodly to vydávat za drama. On totiž občas skandinávský smysl pro černý humor překračuje všechny meze. Bohužel, často pak bývá i problém se u takového filmu smát. Tady to sice párkrát šlo, ale jinak hrůza – magoři jak z hororu. Nepopírám, že je to výborně natočené a klobouk dolů před hereckými výkony, jen mám problém se u něčeho takového bavit. (04.12.2009)

Fuj tajbl! Když vás film donutí usmívat se nad bizarností zobrazených situací a vlastně celého příběhu, z jakého by se vám udělalo normálně špatně od žaludku, je to něco úplně jiného, než se otevřeně chechtat černému humoru. Nad Uměním plakat se plakat nedá, stejně jako se nedá smát. Dá se opravdu jen usmívat a cítit se divně. Raději budu plakat nad rozlitým mlékem nebo se chechtat nad mlékařem Danem z Red Meatu, protože nad takovým vpravdě černým humorem má aspoň člověk nadhled. Tady se mi to sakra nějak nedaří. (08.07.2013)