Až do města Aš
Made in Ash
VOD (1)
Obsahy(1)
Silný príbeh Dorotky z východného Slovenska, ktorá sa vplyvom vlastných životných rozhodnutí konfrontuje s realitou v najzápadnejšom kúte Čiech. Plná odhodlania a naivných dievčenských predstáv o novom živote nastupuje ako šička do malej továrne na česko-nemeckom pohraničí, v meste Aš. Sem sa zbiehajú z oboch strán ľudia, ktorí niečo hľadajú. Dievčatá, ktoré prichádzajú robiť šičky do továrne si chcú zabezpečiť dôstojný život a relatívne majetní Nemci lacnú zábavu. Všetko sa to mieša v akomsi Babylone jazykov a hodnôt, v ktorom sa búrajú prirodzené ľudské zábrany. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (62)
Cinematik report: Slovenský film Až do mesta Aš, ponúkajúci nezvyklý pohľad do života dievčaťa putujúceho za prácou z východného Slovenska až na západ Čiech. Na pomery našej kinematografie ide o nezvyklý štýl prezentácie obrazu a samotného obsahu, ktorý ukáže surový a drsný pohľad na život žijúci na hrane možností. Na filme je citeľné že tvorcovia chceli ponúknuť niečo nové, niečo na naše pomery originálne a treba z časti uznať že im to vychádza, lebo vizuál ponúka rôzne perspektívy vnímania obrazu, či už cez čiastočne rozmazaní obraz, delení, zdvojení či animovaný. Na celom filme najviac zaujmú pestré animácie, tie prevažne vyjadrujú pocity hlavnej utrápenej hrdinky a ponúknu dejové podfarbenie, ktoré sa nám nedostáva v potrebnej intenzite z hranej prezentácie. V každom prípade film dosť spestril našu spiacu kinematografiu. /videl v kine: 40%/ (videl na festivale Cinematik 2012) ()
Velmi těžce hodnotitelný film, který na každého zapůsobí jinak a snaží se jít jinou cestou. Nevyhýbá se ale nevydařeným místům a rozpačitému řešení. Předně bych asi vyzdvihl atmosféru, kterou má film velice dobrou a deprese a bezvýchodnost na diváka z plátna přímo vyskakuje. Velmi dobrým se ukázal být nápad s animacemi, které decentně zachycují vnitřní rozpoložení hlavní hrdinky. Místy zajímavá je i ruční kamera, díky níž film působí dost sugestivně a uvěřitelně. Jenomže je tu hodně ale - výběr neherců se úplně nepovedl a zejména titulní Dorota Billá se sice snaží, ale není moc výrazná a chybí jí potřebné charisma. Někdy působí hodně toporně a je bohužel vidět, že nemá průpravu. Může za to částečně i scénář, který vynechává motivaci postav (je fakt, že těm holkám ty postarší pány nikdo do postele nestrká a jde o jejich svobodnou vůli, stejně tak pochybuju, že by holčina s maturitou nenašla uplatnění v Německu jinak, než jak ho našla zde, ale dejme tomu) a ani dialogy nejsou to, co by strhlo. I z toho důvodu se délka necelé hodiny a půl jeví subjektivně dvojnásobně, což nikdy není dobře. Je obrovská škoda, že režisérka couvla z původní idey o dokumentu, který mohl být poměrně pecka (na druhou stranu ji naprosto chápu). Takhle to totiž zůstalo na půli cesty a ač je to chvílemi působivé, prostě to nemá tu sílu, aby to po celou dobu strhlo a nedalo vydechnout. Ale snaha o originalitu by se v našich končinách pořád ještě měla cenit. 50% ()
Až do města Aš na mě od začátku působil jako amatérský, v lepším případě jako poloamatérský film plný neherců. A tak k němu přistupuji, protože o scénaři a nějakém solidním dějovém vývoji se příliš nedá mluvit. Některé záběry jsou povedené, jiné méně, za kreativní považuji pár obrazů, které vyprávějí příběh prostřednictvím kreseb, to mi přišlo hodně pěkné. Ale celkově by film potřeboval dramaturga. A nevím, jestli bylo záměrem, aby němčina byla příšerná a plná hrubých chyb. ()
Obdivuji kuráž, s jakou mladá autorka vsadila na veristickou observaci, ale u toho můj respekt vůči filmu začíná i končí. Syrový styl, místy smazávající hranici mezi dokumentárním a hraným (stejně jako hranici mezi utlumenou a žádnou dramaturgií), slouží příběhu, jehož směr a (nijaké) vyústění dopředu lehko odtuší každý divák, který viděl nějaké sociální drama. Koncepčně není film úplně doladěný. Introspektivní animované sekvence, s oblibou používané v performativních dokumentech, jsou v rozporu s neempatickým sledováním protagonistky v hraných scénách. Postoj režisérky k Dorotě rozpačitě přešlapuje mezi „může si za to sama“ a „můžou za to druzí“. Václavova Cesta ven se v tomto smyslu vyjadřuje i za cenu jistých zjednodušení jasněji a úderněji. Vyjma jedné nepříjemné, ač nikterak explicitní sexuální scény nám film navíc nedává naplno zakusit svrab a hnus, do kterého hrdinka zabředla. Jako výpověď o neusměrňovaném dospívání zůstává Aš v míře otevřenosti daleko za srbským Klipem nebo izraelským Šestkrát. V kontextu slovensko-české kinematografie záslužný pokus o něco jiného, v kontextu současných festivalových dramat nic nového. 50% Zajímavé komentáře: Radko, Havenohome, Sandiego, Anderton ()
Galéria (25)
Fotka © Peripher Film
Zaujímavosti (5)
- „Pre mňa bolo dôležité čo najautentickejšie zachytiť motivácie dievčaťa z tohto prostredia k drsným životným rozhodnutiam, ktoré sa na povrchu môžu javiť ako nemorálne,“ prezradila Iveta Grófová. (Zdroj: ASFK)
- Aby se dosáhlo co největší syrovosti a působivosti, byli do filmu obsazeni neherci a využilo se autentických záběrů. (JoranProvenzano)
- Režisérka Iveta Grófová chtěla původně natočit jen dokument. Později se rozhodla pro celovečerní film, ve kterém použila některé původní dokumentární záběry. (Terva)
Súvisiace novinky
47. MFF Karlovy Vary se blíží!
Ve dnech od 29. června do 7. července se uskuteční již 47. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Na nejvýznamnější filmové akci ve střední a východní Evropě budou mít diváci… (viac)
Film Grófové je cenný hlavně tím, že ukazuje svět, který je našim zrakům obyčejně skrytý. Je to realita, která neprojde filtrem mainstreamových médií. Je to svět imigrantských dělnic ocitnuvších se na dlažbě, nadržených sexuálních turistů z Německa, zaplivaných čtyřek, v nichž si ničí poslední zbytky mozkových buněk zdegenerovaně vypadající štamgasti na podpoře.Aš poskytuje autorce fotogenicky nevzhledné filmové kulisy: desetiletí úpadku se podepsaly na šedivých fasádách a oprýskaných omítkách domů, nový režim zase na kultuře heren a bordelů. Rezignace je vepsaná i do tváří postav menších rolí a komparsu, které Grófová obsadila výhradně z místních obyvatel. Vychází jí z toho skoro antropologická sonda do života v prokletém kraji.Film působí sugestivně zejména proto, že režisérka míchá hrané a dokumentární filmové postupy. Kamera sleduje děj často zdálky nebo z neobvyklých úhlů kamery jako náhodný voyer, neherci pronášejí své částečně improvizované dialogy tak přirozeně, že se člověk často přistihne při myšlence, že je svědkem scény natočené skrytou kamerou. Všechny potenciálně významné dějové momenty jsou podány s velkou mírou nezúčastněnosti nebo ve filmu zcela chybí a divák si je musí domýšlet.Vyprávění je strukturováno jako série banálních výjevů ze života hlavní hrdinky, ale právě banalita, nuda a zoufalost, které sálají z postav kolem Doroty a z bezútěšného prostředí Aše, vnášejí do jejího příběhu existenciální přesah, který svým univerzálním vyzněním může oslovit diváka z Krnova, ale i třeba z Pekingu.Grófová si dovolila jediný stylistický prvek, který ten všeobecný zmar zmírňuje. Krátké animované sekvence, které reflektují naivní a ještě nevyzrálou duši mladé dívky, která žije ve svých zidealizovaných představách.Na jednu stranu ukazují, že se netečně a pasivně se projevující Dorota ještě úplně uvnitř nezlomila, na druhou stranu je kontrast s její životní situací ještě drtivější. Po hromadném vyhazovu z textilky ji totiž protřelejší kamarádka (Silvia Halušicová) zasvětí do nočního života a brzy obě začnou prodávat své tělo sexuchtivým Němcům. Prostituci vykresluje Grófová bez jakékoli sentimentality, jako prostý akt výhodný pro obě strany. Kolem Doroty se brzy začne motat slizký padesátník Johann a výjevy popisující jejich nerovnovážný vztah, ztížený ještě jazykovou bariérou, patří mezi nejsilnější momenty filmu, za něž by se nemusel stydět ani současný evropský klasik sociálního naturalismu Ulrich Seidl.Že u nás někdo konečně natočil film, který se jak po stránce formální (chladný distanc a dokumentaristická autenticita), tak po stránce obsahové (deficit lásky a mezilidské blízkosti ve světě determinovaném ekonomickými rozdíly) dá s klidným svědomím připodobnit k poetice tohoto skvělého rakouského filmaře, je triumf, na který může být debutantka Grófová právem hrdá. Například film Poupata byl schematický midcultový kýč pro Pražáky, kteří nevytáhli paty za Jižní město. Až do města Aš boduje věrohodností: tedy tím, co Poupatům zoufale scházelo. () (menej) (viac)