Nech vojde ten pravý

A nemá se člověk u hororu aspoň trošku bát? Podobnou nálepku bych v případě tohoto snímku raději vůbec nezmiňoval, anebo ji šoupnul až na poslední místo v popisku žánrového mixu. Spíše je to takové milé, nikam nespěchající, mrazivé nadpřirozené drama. S přihlédnutím k americkým mutantům, strašidlům a masovým vrahům ve všech jejich zběsilých filmech se od nich Let the Right One In nemůže více lišit. Tento snímek je "příběh", a ne šílená jízda plná videoklipovitých lekaček, jak si podobný žánr představuje Hollywood. Má hutnější atmosféru - v tomto případě se krve opravdu nedořežete, všechny končetiny jsou tu promrzlé až do morku kostí - neznámé a překvapivě přesvědčivé herce, klidnou a nezaměnitelnou hudbu... Celé je to vlastně parádní dramatický kousek, ale to jsem již nastínil v úvodu. Obrovská pochvala směřuje k české distribuci, která tento nezávislý (!), švédský (!!), a lehce přehlédnutelný (!!!) snímek šoupla do pražských multiplexů. Jen tak dále, snad se za pár let dočkáme i dalších nových snímků režisérů jako jsou Alfredson, Jones (Moon), nebo Christian Alvart (Pandorum). Bylo by to fajn. (24.11.2009)

Alfredson si občas sám podmete nohy tím, že ukáže ze světa upírů zbytečně mnoho. Těch několik explicitních momentů ale rozhodně zlatem vyváží precizě vystavěná romance, v níž se střídá chlad severské zimy s horoucnou dětskou naivitou a upíří brutalita s láskyplnou něhou. To všem bez teatrálnosti, vyrýsovaných blbečků se sexy vlnkami a hýkajících pubin. Švédský filmař pojal vampirismus jako součást sociologického problému odcizení a latentní brutality dospívajících a jeho snímek uchvátí jak brilantně úsporným vyjadřováním, tak skvělými herci. Jako dlouholetý fanoušek upířích filmů řadím film "Ať vejde ten pravý" mezi nejlepší žánrové počiny za poslední roky – je to sice pohádka, ale v jistém smyslu otřesně autentická. (29.10.2009)

Nestarala bych se o srovnání s knihou, ale tady jde o tvrdé minutí se hloubkou přístupu a sdělením. Tenhle film váhavě lavíruje mezi opatrným dotýkáním se kontroverzně postaveného tématu - zvláštní dítě, nevinná bytost, jejíž přirozenou podstatou je zabíjet, osamocený tvor bez možnosti volby vržený jako měsíční kámen do panelákového dělnického předměstí - a sklouzáváním ke stereotypní zkratce, která nabírá vrchu: např. celý průběžný motiv dětské šikany, tak typické, zvlášť na severu omleté téma, se kterým se tu také jen předpokládaně pracuje. ** Film se přitom spíše vyhnul zobrazení bezvýchodného společenského naladění, které je pro knihu zásadní: takto komorně z toho vyjde jen barevně odlišná a méně vtipná varianta Interview s upírem. ** Pokusy o sblížení dvou neslučitelných dětských světů jsou v předloze kontrapunktem k průzkumu unavené sídlištní reality, do níž vniklo cosi vnímavého, křehkého, a zároveň nepochopitelně hrůzného. Cizorodé stvoření chtě nechtě vysílá po sídlišti vytrvalý déšť znepokojivých elektrických impulzů a emoční pumpa bolestivým šokem hrne život do zašedlých tkání a zaznačuje, co je ještě živé v mikropříbězích místních figurek. ** Síla knihy spočívá v nenucené plynulosti situací, kde se oba světy krutě, nebo naopak dojemně střetávají, vzájemně se podmiňují, dourčují, prohlubují a limitují, přestože jejich nevysvětlené prolnutí je absurdní, působí jako osudový omyl, který se neměl stát a jehož důsledky je nutno nést. ** Z filmu naskakuje husí kůže tam, kde je cítit, že si neví rady s nerozhodnutelnou morálkou příběhu, tam je snímek silný, váhavost účelná. Těch momentů ale není zase tolik a pachuť z konvenčních zkratek, které přebijí plný dosah sdělení a smutek ze ztráty panoptikálního rozměru knihy, je téměř překryjí. ** Knížku má určitě cenu číst. (01.04.2012)

Arma-Goddamn-Motherfuckin-Geddon. Tomas Alfredson má v hlavě speciální radar, který mu umožňuje rozpoznat, zda-li to co pravě natočil je a nebo není kontroverzní. Asi chce svoje děti ochraňovat před perverzí. Naneštěstí nám nemává před očima krucifixem a neroznáší morální ponaučení, které by měli člověka dovést k osvícení nebo nedejbože navést k překonvertování do satanského klubu mladých, kde všichni nosí šátky s lebkama a ob týden si ochutnávají svou krev. Neb film možná svádí přirovnat ke Stmívání (wtf?), jeho kvality a především atmosféra je , už jen tím, že je příběh situován do Švédska, podstatně bombastičtější. Člověk při sledování, ani nijak nezaregistruje, že některé scény jsou strašidelné až běda. Bývá to tradicí, že si to uvědomíme ve chvíli, kdy jsme osamoceni ve svém domě a nebo když jdeme večer do sklepa pro brambory a nesvítí světlo. Låt den rätte komma in je ten případ, který vyvstane ve vaší hlavě jako první. Pochybuju, že někdy zavítám do bazénu v nočních hodinách : ) Celkově to drží pohromadě, což je super, když většina hororů dnešní doby je ke konci mentální (scénář psaný na záchodě a herci jednolití...vždyť to znáte...). Švédsku palec nahoru a těm, kteří po závěrečných titulcích byli přinuceni jít parkem po dvanácté hodině večerní...no, tak to upřímnou soustrast :) (23.05.2009)

Přílišné očekávání s sebou často přináší zklamání. Nějak nesdílím všeobecné nadšení nad pokusem o chladné existenciální drama. Až příliš mi to připomnělo utahané sovětské filmy, které se nemohou dovléci ke konci. Všechny postavy jsou buď vyšinuté, magoři nebo podivíni. Nu, proč ne, jenže mě tenhle film opravdu nebavil. S radostí si vychutnám Bergmana, Tarkovského i experimenty 60.let, ale tenhle blábol mě opravdu neoslovil. Jistě, mohu se v tom pokusit nalézt celou řadu symbolů a odrazů doby, odlidštění, uzavírání se do sebe a stoupající agresivitu společnosti, ale co je to platné, když nakonec člověk zjistí, že film mu nedal nic. Dvě hvězdy za bazén a úplně poslední scénu... (02.09.2012)