Mary a Max

milá mary, milý maxi (ale i vy ostatní)... nemám sbírku noblíků, nemám rybičku ani kohouta, nemám (snad) žádnou duševní poruchu, nemám na čele žádné mateřské znaménko, nemám doma psací stroj ani valium, nikdy jsem nejedl čokoládu v rohlíku, nechodím na schůzky anonymních žroutů, nemám doma sherry na vaření (což musím napravit) a nemám souseda s agorafóbií (aspoň myslím)... přesto mě váš křehký, nápaditý příběh pobavil a dojal zároveň, jste jako amélie a forrest, jenže animovaní, ale s podobně dobrou hudbou v zádech... věřím, že si k vám zase jednou najdu cestu! 90% (02.03.2011)

Nebudu tady nijak zastírat, že Mary a Max je od začátku až do konce jeden velký citový kalkul. Od barevného ladění (šedá pro neosobní a nelidský NY, sepiová pro zpátečnickou a citový a osobnostní rozvoj potlačující Austrálii), přes hudbu perfektně dokreslující jednotllivé momenty (Prokofievův Op. 64 by udělal drama asi i z dětského večerníčku) až po samotnou tragičnost postav, která je pro citlivého diváka vždy umně vyvážena lehkým příslibem naděje do budoucna. Stejně jako Elliotův předchozí počin je i M&M o samotě, odcizení a smíření, ovšem tentokrát je to formou lehce rozvleklejší a mnohem méně údernou. Ve chvílích, kdy by stačil čistě jen obraz se Elliot bohužel uchyluje k patetickému a nemístně deskriptivnímu vypravěči. I přes to všechno ale nemohu říci, že by mě křehké přátelství Maxe a Mary nechalo chladnou. Právě naopak... Přišlo režisérem krutě naplánované Que sera sera a vešekeré mé pokusy o chladný analytický přístup se rozplynuly do ztracena. Ještě teď mám chuť vzít Zlaté stránky, zabodnout do nich prst a... (19.11.2009)

Chytrá, technicky prešpekulovaná satira, v ktorej má miesto každý jeden nepatrný detail vytvárajúci dokonalý filmový celok. Chvíľami som nevedela, či sa mám smiať alebo roniť slzy, príbeh dvoch bizarných postavičiek, neurotického Maxa a plachej Mary, bol dojímavý a paradoxne i krutý. Celé je to však lemované citlivým prístupom, takže aj v trpkej irónii sa usadili emócie a záver... ten bol trpko emocionálny. Zbožňujem tieto groteskné animáky pre dospelých a Mary a Max je klenotom v danej žánrovej forme. (07.06.2010)

Max a Mary spočiatku vyznieva príliš predvídavo o tom, ako sa dve podobné osoby dočkajú splnenia svojej túžby nájsť si priateľa v podobnej situácii. Scenárista, režisér a výtvarník Adam Elliot však posúva dej ďalej do Maryinej dospelosti, zasádza tvrdé rany osudu, navzdory hravej plastelínovej animácii. Šeď New Yorku kontruje hnedastej Austrálii. Mary a Max nie je film ako väčšina populárnych „animákov“ z ponuky slovenských kín, v ktorých sa rýchlym tempom striedajú gagy rôznej kvality a všetko hrá sýtymi farbami. Nepotrebuje ohurovať veľkými dobrodružstvami a nasilu mámiť divácke emócie. Nie je stavaný tak, aby čo najatraktívnejšie komunikoval s deťmi. Boduje svojou inakosťou. Líši sa výtvarnou štylizáciou, rozprávačským prístupom, prepájaním tragických motívov s komickými aj celkovou atmosférou. Čo sa animovaných filmov týka, pre mňa sa jedná o jeden z najvtipnejších filmov. (12.11.2014)

Jednoduchý příběh o komplikovaném penfriendství zasypaný balastem "roztomilých" bizarností, které jakože dodávají postavám rozměr, ale ve skutečnosti jsou jen nicotným plnivem. Až na pár těch skutečně základních vlastností, např. touhy mít přítele, které jsou ovšem dík tlaku absurdit maximálně zjednodušeny, jde o smršť detailoidních výkalů. Až vás někdo charakterizuje jako člověka, který si sedá na prkýnko při močení, ač je chlap, zásadně na stole nemá více než tři hromádky DVD a nerad jezdí metrem, protože se bojí, že ho sežere eskalátor, možná vám konečně dojde, že lidská podstata se nachází někde jinde. Neny ftipny. (24.05.2010)