Svätá tráva

Wajda zaexperimentoval a vyšlo mu to. Film mal byť pôvodne asi celkom iný, ale okolnosti ho prinútili a vznikol trojvrstvový film, kde nie je jasné, čo je tu hlavné. Ale je jasné, čo je najsilnejšie, sú to určite výpovede Krystyny Janda v prázdnej izbe. Naviac film provokuje nerovným vzťahom, lekárskou etikou a zároveň je zaťažený myšlienkami na umieranie. Keby sa ma to až tak nedotýkalo, asi by to boli štyri hviezdy, ale nemôžem ináč ako na plný počet. –––– Smrť krúži nad tým textom. –––– Umrel tak, aby som stihla na predstavenie. (22.03.2016)

Reziser Andrzej Wajda /Katyn, Solidarnosc/ natocil len nudny podpriemerny film. Film o isztej obycajnej pani, ktora celi beznym starostiam bezneho zivota. Nema cim zaujat, len blbymi dialogmi, film nema tempo, ani poriadne herecke vykony. Jo, zivot obycajnych ludi ma zmysel, ale mna zaujima vseobecny prehlad, a ten tvorili a tvoria prezidenti, premieri, krali, cisari a vseobecne ... politika. A nemam rad filmy o zivote obycajnych ludi. 20 % (02.06.2015)

Znepokojivé téma, podané formou kultivovanou, ale poněkud artistně roztříštěnou. Nekoukalo se na to vůbec špatně, bylo nad čím přemýšlet i co emocionálně prožívat (ačkoli tam byly i mnohem závažnější motivy, mě nakonec nejvíc oslovil tíživý kontrast mezi rozvernou lehkostí, s jakou ke „sbližování“ přistupovalo mládí ztělesněné postavou Boguśe, a téměř paralyzovanou paní Martou, prožívající něco mnohem složitějšího než prosté milostné okouzlení, to byly svým způsobem silnější a sdělnější momenty než tolik vyzdvihovaný monolog v pokoji), ale kolem a kolem to ve mně celé nezanechalo ani nijak hlubokou stopu, ani pocit mimořádného zážitku. (28.01.2011)

Po deseti hubených létech - všech těch pompézních, afektovaných produkcích - přišla konečně úroda. Mám ale takový rouhačský pocit, že největší zásluhu na tomto úspěchu nenese ani Wajda, ani vynikající Krystyna Janda, ale její muž, kameraman, který zemřel na rakovinu a nestihl tento film natočit. Opět se ukázalo, že Wajda podává výkon teprve tehdy, když je konfrontován s krizí - jen v takové situaci je schopen nevídané invence, jinak upadá do prázdného a tupého schématu. Z tohoto hlediska Tatarak připomíná slavného Člověka ze železa, který také udělal z nouze ctnost - a díky stávce dělníků v gdaňské loděnici přerostl z obyčejného filmu do generačního skvostu. Tatarak je film hluboce dojemný, rozvrstvený a zneklidňující. Tvoří ho tři roviny - monolog Krystyny Jandy, která vzpomíná na poslední měsíce života svého muže, pak pseudodokumentární záběry natáčení filmu Tatarak, a nakonec vlastní děj filmu - příběh osamělé ženy z malého městečka, na kterou přepracovaný manžel-lékař nemá čas a jejíž synové zahynuli ve varšavském povstání. Schéma a vývoj scénáře jsou bezchybné a strhující, jediným mínusem - i když velkým - snímku je masivní přehrávání, typické pro polskou kinematografii a od něhož se dokázali oprostit jen Jan Englert a Krystyna Janda. Wajda se vrátil. (27.04.2009)

Nejpůsobivější z celého filmu je vyprávění Krystyny Jandy o nemoci a smrti jejího manžela, na druhou stanu neustálé vytrhování z příběhu filmu a vkládání těchto vyprávění K. J. působilo dost rušivě. Film jako takový není špatný, ale je vidět, že je natočený podle povídky - kratší zpracování by mu jedině slušelo, tohle bylo dost rozvláčné a nudné. (27.07.2009)