Fish Tank

PROJEKT 100 2010 FISH TANK sice může být vnímán jako ryze autorské dílo, protože pod režií a scénářem je podepsána Andrea Arnoldová, která navíc vyrůstala v Essexu, tj. místě dění, ale tím se opomene formální výlučnost daného snímku. Styl, spočívající v dlouhých záběrech s výbornou prací s hloubkou ostrosti, se zdá nahodilý, odpovídající moderním trendům snímání kamerou jakoby z ruky; přitom je při dalších zhlédnutích patrná promyšlenost a především funkčnost zvoleného přístupu, díky kterému můžeme jít spolu s hlavní, neustále naštvanou hrdinkou, která v nevelikém essexském akváriu umí dobře plavat. Je totiž jako žralok, který, když se zastaví, tak zemře. Vyprávění je přitom videoherně koncipováno, s jasně vymezenými konečnými body, jichž je nutné dosáhnout (osvobození koně), jinak není možné postoupit dál, a leitmotivem v podobě taneční soutěže, které má být finálovým kolem. Podstatná je hudba, která je zprvu jediným únikem z dané mizérie nižší střední třídy a které postavy skutečně osvobozuje, ale nakonec se ukáže býti stejně falešnou, módnímu diktátu se podřizující a lživě neskutečnou jako vše, co (re)prezentují média - hlavně televize. Film tak prostředky, kterým dobře rozumí mládež (videoherně koncipované vyprávění, stylistická modernost) dobře oslovuje svou cílovou, televizí a popkulturou vychovanou skupinu, jež probouzí z iluze a dovolí ji konečně dospět (viz závěrečný lamorisseovský obraz s balónkem ve tvaru srdce). Přitom nejde o další kitchen-sink sociální drama, které by se utápělo v depresi a obávalo se měšťácky překročit meze stanovené v rámci klubových filmů (jinak: dojde k něčemu, čeho byste se u Sama Mendese nedočkali). Naopak je vyhrocená atmosféra přístupná humorem postav, které se se svou situací naučily žít, ale nejsou schopni se s ní sžít, a téměř modelové scény (setkání v kuchyni apod.) a vývoj příběhu jde proti očekávání. Je dobré vidět snímek, po právem sbírající festivalové ceny, který není crowd-pleaserem či hustou depkou a který dovoluje porozumět hlavní hrdince, která je dobrou následovnicí rozzlobených mladých mužů British Free Cinema, přitom ale nezapomněla užívat si každého okamžiku jen pro něj samotný, jako je to patrné u postav Kena Loache. (12.10.2009)

Tradiční britské sociální drama jako by se propletlo s premisami skandinávského manifestu Dogma 95 v autenticky realistickém snímku britské režisérky Andrey Arnold (a není to náhoda, s jedním z jeho zakladatelů Lars von Trierem se Andrea umělecky potkala při definování filmového manifestu Advance Party). Ručně snímaná kamera, dlouhé pozvolné záběry, pomalé tempo, autenticky vyhlížející mizanscéna, k tomu sociálně laděný koncept příběhu a především hudba mající významový přesah, v němž jako jeden z málo fenoménů vertikálně ve své reprodukované a medializované podobě prostupuje sociální stratifikaci společnosti až na její úplné dno, vytváří spojnici mezi světem úspěšných a záměrně medializovaných vrstev (respektive jejich mediálního výseku) a vrstvou sociálně vyloučené lokality, jako spojnice se však pouze jeví, je zdánlivá, je jen mediálním klamem a způsobem, jak jednoduše manipulovat lidmi s omezeným rozhledem a silně zapuštěnou sociální kotvou... Formální stránka tohoto díla má ještě jednu navýsost zajímavou složku, a tou je jakási obdoba lineárního vyprávění napodobující počítačovou hru, respektive Role-Playing Game neboli RPG. Dějová linka je vedena ortodoxně tak, že divák prostřednictvím kamery sleduje prakticky jen hlavní představitelku, funguje tak v jakési modifikaci 3rd person herního módu, jak to známe právě z oblasti herního průmyslu. Z podstaty fungování dnešního filmového média schází samozřejmě prvek interaktivnosti, film za nás hraje režisérka, je to ale samozřejmě spíše návěstí a ukazatel, kam vývoj kinematografie asi směřuje. Každopádně toto skloubení se sociálněkritickým realismem režisérčina uměleckého přístupu je zajímavé... (29.01.2010)

Úplná špička to není, zejména pokusy o metaforické zauzlování příběhu (čemuž se logicky podřizuje i chování postav) v poslední třetině jsou oproti předchozímu docela ryzímu realismu poněkud křečovité. Ale je tam mnoho výtečných dílčích věcí. Zejména fantasticky břitká a přitom jemná kamera dává filmu drajv a je radost se na to dívat. Hlavní herečka velmi dobrá (ta špína a zanedbanost je uvěřitelná) mě ale spíš fascinovala ta malá holka, její filmová sestra, která v 10ti (?) letech vypadá na 50. Jo, a "zklamání" diváckého očekávání ohledně tanečního konkurzu bylo právě ve své snaze ukázat opačné vyvrcholení než v ostatních podobných filmech docela průhledné - mám ostatně pocit, že tam celá taneční linie byla jenom kvůli tomu. (22.05.2014)

Strasna hudba, strasne prostredi, strasni "herci" (krome Fassbendera), ale prave pro tu neprikraslenou strasnost je to dokonale autenticky realisticke. Zivot mlade teenagerky neni zadna prochazka ruzovym sadem, kdybych zil v podminkach jako zdejsi hlavni hrdinka, tak si du skocit hned druhy den. 6/10 (17.07.2012)

Niekedy sa o tých najkrajších filmoch píše najťažšie. Pretože ste im zaviazaní. Pretože sa vás dotknú ako žiadne iné sofistikovanejšie filmy, pričom rozprávajú o tých najobyčajnejších veciach. Fish Tank ma prekvapil. Autenticitou, ľudskosťou, prirodzenosťou, krátkymi poetickými spomaľovačkami, ktoré boli tak príjemným pohladením v prítomnosti všetkej tej beznádeje navôkol. Vo Fish Tank mi prirástla k srdcu postava protivnej puberťáčky, ktorej by som sa na ulici vyhol na sto krokov. Fish Tank ma dojal scénou hip-hopového hopsania rodinky na obyvačkovom koberci. Toto je pre mňa európsky film roku 2009. (16.01.2010)