Polytechnika

Prosinec 1989. Masakr, který otřásl Montrealem. Bez zvuku policejních sirén, houkaček sanitních vozů. Jenom pečlivá rekonstrukce, která je brána z několika úhlů, či pohledů. Pohledu vraha, obětí, přeživších. Naprosto skvělý film, při jehož sledování, jsem místy ani nedutal a byl celou dobu úplně potichu. To se mi opravdu nestává moc často. Vše doprovázeno podmanivou hudbou, která dělá z téhle hrůzné a tragické události, vynikající, filmový zážitek. (08.06.2014)

(46. MFFKV) Nejednat se o novinářskou projekci, pravděpodobně neudržím dekórum a propuknu ve smích. Možná to je ale dáno jenom tím, že mi uniká několik věcí. Jednak nechápu, proč v roce 2009 vznikne film na téma "student zabije ve škole několik spolustudentů/spolustudentek", když jsou události v Columbine passé. Jednak, pokud odhlédnu od zvolené látky, nerozumím tomu, proč přijít s něčím, co svým zpracováním stojí daleko za snímky se stejnou problematikou. Formálně je POLYTECHNIKA sice zajímavá, ale nepřijde mi nejšťastnější kombinovat autentické pojetí (odpoutaná dokumentární kamera a černobílý materiál) s výrazně filmově stylizovanými postupy (užití hudby s ušislyšnou snahou o vyvolání patřičné emoce na straně diváka), protože to vede k estetizování násilí. Střídání vypravěčských hledisek by mohlo vést k možnosti nahlédnout na danou věci i z pozice vraha, ale nakonec je ona multiplicita pohledů redukována závěrečným komentářem mimo obraz a nápisem v titulcích do podoby jednostraně feminnistického uměleckého kýče, který pomíjí, že během dané události zemřely nejenom ženy. Vyfabulování daných událostí, což je odůvodněno úctou k rodinám zemřelých, mohlo dopadnout i jinak, než jako tezovité dílo, které komplexní otázky redukuje do pouhých emocí a banálních symbolů či metafor. Nemůžu se zbavit pocitu, že Denis Villeneuve točí v posledních letech ukázkové midculty. (06.07.2011)

Promyšlený úder na diváka, rovnou od prvních minut filmu se ozývá střelba, teprve potom nahlédneme do toho, co jí bezprostředně předcházelo. Mám výhrady vůči kameře, zbytečná černobílost ještě nikdy z žádného filmu umělecký zážitek neudělala. Navíc stylizovat brutální násilí do uměleckého hávu mi přijde poněkud unapetitlich. Na druhou stranu však musím vyzdvihnout konfrontaci blazeovaného poklidu, který je náhle postaven před brutální zlo. (04.12.2022)

Vyčítat filmu, že ke svému předmětu přistupuje sentimentálně a že nepřináší nic jiného než ostatní snímky pojednávající o střelbách na školách, je neadekvátní, protože "Polytechnika" není zamýšlená pro festivalový trh, nýbrž vznikla především pro Kanadu, potažmo Québec. Film otevírá mnohaleté tabu střelby na tamní polytechnice, což nevyhnutelně předjímá tryznu i pozitivní vyznění pro budoucnost zasažených. Přesto Villeneuve dokáže do filmu dostat i mrazivý pocit z náhlého prolomení obyčejné každodennosti do ztráty bezpečí vnímaného jako samozřejmost (nejen v paralyzující úvodní sekvenci). Abstraktně vyšinutá, ale důsledně naplňovaná motivace vraha navíc celému dění dodává hororový nádech (ve smyslu rozpadu racionality). Šovinistické východisko se překlápí do tradiční polarizace mužů a žen coby pachatelů násilí a nositelek života, což na jedné straně lze vnímat konzervativně, ale právě kontrast dvou zatvrzelých ideálů vlastně odkrývá jejich sílu, která se může vést libovolným směrem a k protilehlým cílům. (09.07.2011)

Vizuálne naozaj veľmi silno precítené, tá čiernobiela vizualizácia ešte viac zvýraznila tú melanchóliu. Ale osobne som očakával, že v tom bude oveľa viac zvýraznený nejaký psychologický rozmer postáv. Z tohto pohľadu teda zavládlo trochu sklamanie, lebo okrem tej emočne vypätej atmosféry to postrádalo taký ten epický nádych, ktorý by dokázal vytvoriť oveľa konzistentnejšie dielo. Denis Villeneuve je pán režisér, no v tomto prípade mi tomu predsa len chýbali spomínané esencie. Ale inak dosť smutný a melancholický príbeh, no aj také žiaľ život prináša. (12.12.2014)