Farba citov

Amerika zpytuje svědomí a... natočila o tom hezký film. Všechno je stoprocentně profesionální, diváka zahlcují dobově stylizované obrázky, krásné kostýmy, příjemná výprava - ach ty šedesátky, paráda v každém záběru. Největší bingo obstarávají herci, kteří jsou sice fantastičtí všichni, ale nejvíc mě těšila Bryce Dallas Howard, která si svou zákeřnou hysterickou svini vyloženě užívá. A tím bych asi skončil, protože instantní emoce s uhlazenou korektností z tématu nevyždímaly zdaleka tolik, kolik jistě mohly. Jednotlivé scény jsou bezpečně předvídatelné, nekonfliktní a snaží se diváka pokud možno nerozrušit, zatímco všem svým postavám zajišťují patřičnou odměnu/trest/morální vítězství. Což je dostatečně definující - Černobílý svět je film, který hezky vypadá a příjemně se na něj kouká, ale nenabízí nic moc navíc. (29.01.2015)

Ženské drama, to je zásadní klíč pro pochopení tohoto vynikajícího filmu. Filmová adaptace slavného románu Černobílý svět, který napsala americká spisovatelka Kathryn Stockett a který se, stejně jako film, celý odehrává ve výsostném světě žen, kudy manželé jen procházejí nebo do něj jen letmo nahlížejí (ve filmu jsou vlastně jen dvě okrajové mužské postavy, které tu mají víc než jen ,,štěk"), ve světě kuchyní a salónků, v dopoledních a brzkých odpoledních hodinách, kdy muži jsou mimo dům v práci, v uvnitř ,,hořícím Mississippi" a doutnajících 60. letech. Tak krásný film o tak strašných věcech. Není divu, že do tohoto světa nedoléhají mužská řešení ,,problémů" (a když už ano, tak jen v ozvěnách), tady se bojuje ženskými prostředky, Ku-klux-klan tu opravdu nehledejte. A tento ženský rastr ovlivnil i žánrové vymezení, vždyť film je víc než čistokrevné drama dobře maskované melodrama (které funguje především emočně), příběh s přemírou patosu, zvláště spjatý se silou psaného (a svobodně šířeného) slova, díky němuž vítězí dobro nad zlem, hlavními hrdiny (spíše tedy hrdinkami) jsou ryze černobílé postavy, což se ostatně ozývá i v českém distribučním názvu knihy i filmu. Dojemný děj pak ale rozhodně není laciný, stejně jako lacině nevyznívá celý snímek, i když samozřejmě z jiného (mužského?) úhlu pohledu se může jevit, že boj za lidská práva měl v USA trochu jiný průběh a nebyl zase až taková selanka, jak se může dle knihy a filmu zdát. I když konec je trochu hollywoodsky plytký, stejně tu před divákem zůstává velmi působivý a procítěný příběh o silných ženách, které dovedou svým specifickým způsobem měnit chod dějin a dopomoci konci (nejen) rasové nerovnosti... (02.12.2011)

Mám to stejně jako POMO. Na tento film jsem se podíval spíše z "povinnosti" a nečekal jsem nic. Na konci se mi ovšem chtělo až brečet a to jsem "starý" cynik. The Help je opravdu skvostný film, který stojí na brilantních hereckých výkonech všech žen v hlavních či vedlejších rolích. Bylo zvláštní vidět Bryce Dallas ve vyloženě záporné roli, ale zhostila se jí parádně, Emma Stone si zde nakročila (teda alespoň doufám) k serióznějším filmům, protože ona na to má (tu rebelku jsem jí sežral i s navijákem a jako dezert jsem si dal časopis Udice, jak by řekl Kryton z Trpaslíka) a Octavia Spencer byla jednoduše skvělá. Normální ženská, přirozený výkon a hodně zasloužený Oscar. No a Viola Davis… ta má prostě smůlu. Poprvé jí Oscara vyfoukla Penélope, podruhé Meryl… tak snad napotřetí to vyjde. To nic nemění na tom, že podala brilantní výkon. Jinak co tu všechno čtu o tom, že bílí jsou tu špatní a černoši hodní a že tenhle film pozitivně diskriminuje… nevím, ani jednou mě to během filmu nějak nevadilo a ne, tohle není pozitivní diskriminace. Nastudujte si laskavě něco z velmi nedávné historie USA (tak půl století tomu platilo to, co bylo ukázáno ve filmu, oddělené vchody pro barevné, o záchodech ani nemluvě.) Takže asi tak. Film mě posadil na zadek a já vím, že i přes jeho délku, jsem se nenudil a rozhodně jsem ho neviděl naposled. 100 %. (05.03.2012)

Uff. No nemyslím si, že by lidstvo mělo znát své dějiny jen proto, aby se vyvarovalo opakování těch nejhorších chyb, ale i z důvodu prostého nezměrného podivení se nad tím, co se kdy a kde mohlo běžně dít. I třeba relativně úplně nedávno - v půlce minulého století a na úplném vrcholu tehdejší civilizace. Tak o tom je první hodina a půl. Co se zbytku týče... Dlouho mě nic nesebralo tak jako ta výjimečně lidská poslední půlhodinka. A udělat správnou věc, to chce hold někdy vážně tu největší odvahu na světě. A nemyslím to jako klišé. (05.05.2013)

Bezzubé sentimentální "drama", jehož český distribuční název nechtěně věrně vystihuje hrdinky filmu, jež mají skutečně jen dva zcela rozdílné povahové rysy: černá, to je "ušlechtilý domorodec", moudrý jako Morgan Freeman a důstojně trpící pod nadvládou těch bílých - tedy tupých "zoufalých manželek" 60. let. Mezi nimi se nachází nevhodně typově obsazená Emma Stone a několik mužů, kteří žádnou pořádnou úlohu ve filmu stejně nemají. Film bez jakékoliv vůle skutečně tít do živého a trochu diváka (a své postavy) potrápit. Místo toho snímek klouže po povrchu a mísí scény humorné s těmi jakože drsnějšími... ale divák se nemůže zbavit dojmu, že skutečnost musela být mnohonásobně zajímavější, barvitější, drsnější, vyostřenější (vždyť vydali knihu, jejíž obsah odporoval zákonům!), a i smutnější... Filmy jako tento jsou samozřejmě potřeba, ale asi by bylo lepší, aby se jejich realizace ujal nezávislý filmař, spíše než Hollywoodská mašinérie, která si s pomocí plačících děcek, natahovaného konce a podobných citových vydírání jede pro Oskara, ale hlavně pro milionové zisky. (07.02.2012)