-bad-mad-wolf-

Když polodementní blockbuster začne žrát steroidy, sjíždět lajny koksu a sem tam k tomu přihodí čtvereček pod jazyk, vyleze z toho Nové impérium. Svítící japonská ještěrka s citlivým megaopičákem tentokrát doběhnou do finále, jež objevuje nový level pojmů "digitální bordel" a "vypnutý mozek". Jsou dost zábavní, jelikož se bez přestání něco děje - a tím myslím opravdu bez přestání. Od začátku až do samého konce jsou na diváka vrhány nové příšery, postavy, místa a situace, mezi něž patří mj. dentální práce na stometrové opici nebo krájení egyptských pyramid. Příběhem se nikdo moc nezabývá a naštěstí se nikdo nepokoušel ani o aktuálně tolik populární tříhodinovou stopáž, takže příběh outsiderského děvčátka rozjetý vlak nebrzdí a občasné vysvětlování dění na plátně si vesměs vystačí s několika větami. No, vysvětlování... příběh je nepřekvapivě monumentálně debilní, nedává prakticky žádný smysl a koneckonců i pohyby a dopady obřích monster vůbec nekorespondují s jejich velikostí - což je fuk, film si je toho dobře vědom. Triky jsou tak nějak adekvátní; spíš než ony zaujme atraktivní práce s barevnou paletou. Vyšší hodnocení ze sebe ale nevyškrábu - na to by tenhle crossover potřeboval nápaditější režii, větší odvahu a taky méně přítomnosti vedlejší vtipné postavy, která není VŮBEC vtipná.

Docela zdařilé cupitání po husí kůži arachnofobikově. Pohyby osminohých teroristů jsou vzácně přesné a film vedle očekávatelných situací nabízí několik skrytě vtipných momentek (hysterický lov koupelnového vetřelce). Obstojně funguje i sociální drama méně přizpůsobivých obyvatel jedné špinavé bytovky, jimž člověk snadno odpustí zdržující emocionální výlevy. Hůře odpustitelné je ovšem kokotské chování pánské sekce přítomných, jejichž zásluhou nezřídka fandíte spíše nakrknutým členovcům. Kupodivu mi nikterak nevadila absence vysvětlení pavoučí přemnoženosti a monstróznosti - ono je to takhle nakonec lepší, než se dívat na miliontou verzi bajky s názvem "Kterak se pavouček toxických sraček nabumbal a jal se vyhlazovat nejbližší vidlákov".

Celkem realistická odpověď na otázku, proč člověku trvalo tak dlouho, než se přemnožil, kolonizoval předlohu glóbusu a přestal požírat svoje mrtvé kamarády. Zdejší prehistoričtí obyvatelé sice zjevně znají holicí strojky, mluví podezřele moderně a nosí precizně padnoucí kožené oblečky, tvůrci kolem nich ale celkem schopně křešou atmosféru i napětí a postarali se o to, aby závěr filmu byl zajímavější než jeho úvod (což je vždy výhra). Bubákování ve tmě tvoří paradoxně nejnudnější složku filmu (temný les - cosi se pohne - vyděšené tváře - temný les - cosi se pohne - vyděšené tváře), mnohem zajímavější je celkový primal fear koncept (pudový strach z nepoznaného v časech, kdy byl pro člověka nepoznaný téměř celý svět) a jeho zdárné vyjádření. Kořeny všech válek, vyhlazování a emocemi znetvořených dilemat v oblasti poznávání mají kořeny hluboko v pravěku a jejich jednoduchost je pro demonstraci uvedeného ideální. Uvítal bych produkčně i obsahově bohatší remake. P. S. V komentářích k nalezení hotová esence pojmu "papouškování" - o horor tu totiž jde až v poslední řadě a smysl přirovnávání k Predátorovi chápe patrně jen ten, kdo s ním přišel první.

Žádné přehnané nadšení se nekoná. Villeneuova dvojdílná (zatím) Duna je prostě typická sedmička, kdy mě ke čtyřem hvězdám dotlačila audiovizuální masáž. Bardemův vtipně fanatický Stilgar a rozervaná Zendayaina Chani jsou top mezi charaktery, Paul s máti jedou na jistotu, Butlerův vybělený gumák je k smíchu i s celou svou stručnou průpravou. Nepochybuji o cenách za zvuk, který je tu tak MASIVNÍ a tak efektně používaný, že prakticky dorovnává slast, jíž v člověku obvykle vyvolávají spíše efekty vizuální. Do celku sedí i Zimmerova tradičně burácející hudba (byť se nedostane do spolku jeho nejlepších soundtracků) a navzdory vyumělkované strohosti i design staveb, interiérů a oděvů pouštní planety. Příběh se povedlo převést docela dobře - scénář celkem pravidelně rozhazuje rychlé a stručné vysvětlivky v podobě neurážlivě polopatických scén, v součtu s dlouhou stopáží si tak Villeneuve mohl dovolit svoje rozvážné tempo a účinné působení OBŘÍMI TVARY (a tvory). Takže? Jsem rád, že jsem tuhle Dunu viděl, opáčko si ale hned tak nedám a sám od sebe ji nejspíše doporučovat nebudu. P.S. Teď jsem se v jakémsi erudovaném článku dočetl, že je Butlerův Feyd-Rautha fantastický záporák - děláte si prdel? Hype je holt zrádná věc...

Atraktivní námět i prostředí a pozoruhodné odhalování mechanik - málokterý seriál ovšem přežije s nezajímavými postavami, u nichž si ještě v poslední epizodě nepamatujete ani jména.

Ghoul dominuje jaxviňa. Jeho osud (i celý příběh série) je retrospektivně po vrstvách dešifrován a sympatie směrem k závěru rostou, protože jak všichni víme, PEOPLE = SHIT. Navíc je cool a má dobrou bambitku, neasi! Zhmotněné guilty pleasure. Seriál jinak mixuje prvky videoherní a filmové, moderní a retro, nákladně epické i pulpově laciné. Koktejl je to střelený a může působit nekonzistentně, nicméně i přes občasnou křeč je to prostě vděčná zábava, kde se znalci předloh budou bavit povědomými prvky a neznalci přívalem ulítlého bizáru. Jen ty vertibirdy jsou tu dost na chuj a létají pravděpodobně jen proto, že je země pro jejich škaredost odpuzuje (boomer joke limit naplněn). Videoherní série, jejíž kořeny sahají do osmdesátých let (pradědeček v podobě hry Wasteland) a která se částečně inspirovala Mad Max univerzem, de facto vyvrcholila ve svém druhém pokračování z roku 1998 - opravdu populární se ovšem stala až s příchodem her od Bethesdy (hlavně díky tomu, že přišly v době, kdy už videohry nebyly vnímány jako okrajová zábava pro umaštěné nerdy a v jejich produkci se točily velké peníze). Přestože se Bethesda atmosféře a kvalitám prvních dvou dílů nikdy nepřiblížila, trademarky dokázala zpopularizovat dostatečně. Máme tu tak postapokalyptický svět, jehož radioaktivní pustina obsahuje relikty alternativně historické poloviny dvacátého století a spoustu úchylných existencí. Původní Fallouty rezignovaly na stereotypy přežívajících zoufalců a čestných bojovníků za lepší zítřky - jejich prostory obývaly záplavy vrahů, zlodějů, kurev a zmutovaných kreatur, přičemž kdo mohl, ten byl součástí gangu nebo rovnou nějaké mimořádně pošahané sekty. To vše bylo obaleno hromadou extrémně přepálené brutality, morbidního humoru a dějového pozadí, jež děsivě i humorně vycházelo z propagandistických žvástů poválečných let. Seriál sice není tak odvážný jako herní předlohy a vyzněním má blíže k těm novějším (hloupějším), přesto mě dost bavil. Je totiž jako zfilmovaný Fallout-Con - barvitý, nadšený a plný roztomilých píčovinek všeho druhu. Tvůrcům se tak povedl husarský kousek: solidně mě potěšili, i když nepřinesli to, co bych od filmové podoby Falloutu čekal.

První půlka je absolutně bez zábran a náramně retardovaná, v důsledku čehož mě až nečekaně bavila. Druhá půlka vyšumí do další české řadovky, která je retardovaná už jen otravně a navíc se do té omelety z kreténů snaží přimíchat "příběh" made in "je mi šest a opisoval jsem". Konec si po týdnu nepamatuju a je mi to jedno.

Film, který mě v dětství děsil a v dospělosti baví. Po letech se hodí podotknout, že po stránce vtipu i dráždění titulní fobie je stále dostatečně nápaditý a efektivní.

Chápu, co tím chtěli tvůrci říct. Taky chápu, že koncept si pro svou pointu chatu žádal, nicméně mě fyzicky bolelo pozorovat, kterak k ní dochází jen proto, že je ústřední mužská postava nesnesitelným sráčem. #bettersafethansorry

Po nedávném Spolu další český zářez na poli filmů o těžce zdravotně postižených - Roden s Rázlovou mají ovšem to štěstí, že na rozdíl od Kozuba a Žilkové nemusí napínat herecké schopnosti v podbízivé hovadině. Tancuj Matyldo má sílu právě díky tomu, že místo melodramatických zkratek a sentimentální hysterie sází na civilně, nepateticky napsané dialogy, aniž by se snažil protlačovat jen ta "morálně korektní" rozhodnutí. Na dilematu a vnitřním konfliktu je celý příběh postaven a přestože je občas zbytečně doslovný (předpisy prosazující revizor naráží na předpisy prosazující sociální pracovníky) a neobjevný, zůstává od začátku až do konce kompaktní a přesvědčivý. Efektivitu ve svém sdělení mu pak umožnují nevyzpytatelné výstupy Alzheimerem potrefené Matyldy, které navíc udržují diváka i postavy filmu ve střehu. Když k tomu přičtu kvalitní herecké výkony, vychází mi jeden z nejlepších českých mainstreamů za poslední léta.