Môj týždeň s Marilyn

Když se v období kolem Vánoc v kinech objeví film založený na skutečném životním osudu někoho slavného a když v tomto filmu hrají lidé jako Judi Dench a Derek Jacobi, divák očekává, že se bude jednat o snímek řvoucí v každé minutě: "Dejte mi Oscara za nejlepší film!" My Week With Marilyn se nicméně nesnaží ani předstírat, že by chtěl alespoň nominaci. Ano, Michelle Williams si ji pravděpodobně vyslouží, ale nedivila bych se, kdyby všichni ostatní vyšli tentokrát naprázdno. Ne snad proto, že by zbylé osazenstvo hrálo špatně; oni jen prostě nemají co hrát. Nová Králova řeč se zkrátka po stránce scénáristické nekoná, a i když je krásné sledovat film s podobnou koncentrací současné Shakespearovské smetánky hrající starší část Shakespearovské smetánky, nic to nemění na tom, že jejich postavy bohužel neprochází téměř žádným vývojem a jsou vykresleny až příliš plytce. Stejně tak je po režisérské stránce až trestuhodné, že nejlépe, nejambiciózněji a nejzapamatovatelněji vyznívají přetočené scény původního filmu, že pan Simon Curtis cítí potřebu umísťovat hrdiny zásadně do centra obrazu (co kdyby se divák začal ztrácet!), že si nedokáže odpustit nejen zbytečné, ale i naprosto rušivé dobové záběry (ale ony tak hezky navodí atmosféru!), že není konzistentní po vypravěčské stránce (necháme hrdinu mluvit prvních dvacet minut a pak zase až na konci) a že si nedokáže pohlídat ani některé základní detaily. Protože stejně jako z promo fotek snadno poznáte, že Ken Branagh na levé ruce většinou nosí svatební prstýnek (přitom by průměrný grafik dokázal fotku vyretušovat), tak si i ve filmu při některých záběrech zblízka všimnete, že spodní ret není tak docela jeho vlastní nebo že v jiné scéně (také close-up) mění barvu obočí podle toho, která kamera ho zrovna zabírá. Možná jsou to jen drobnosti, jenže i drobnosti nakonec určují dojem filmu. A to říkám jako člověk, který byl už jen kvůli námětu a obsazení připraven vychvalovat tento film do nebe a Kennethu Branaghovi posílat imaginárně pátou Oscarovou nominaci. Pokud ji však letos získá, pak to bude pouze jeho dokonalým napodobením Laurence Oliviera - jeho přízvuk ve scénách, kde hraje Laurence hrajícího prince, je úžasný - a rozhodně ne kvůli Oscarovému potenciálu postavy, kterou hraje. Tento film totiž nestojí na ději, ani režii, ani vývoji, ani vizuální stránce. Nýbrž prostě jen na popularitě postav, které zobrazuje, a na hercích, kteří je hrají. Nedůležitá poznámka: Když Ken recitoval v závěru filmu asi nejslavnější úryvek z Bouře od Williama Shakespeara, došlo mi, jak moc by mu za nějakých deset let slušela role Prospera. Dodatek 1. prosince 2011 Po druhém zhlédnutí přihazuji čtvrtou hvězdičku. Poté, co jsem totiž viděla původní předlohu, přečetla si více o vztazích mezi jednotlivými postavami a věděla, co mám očekávat, mě My Week With Marilyn bavilo mnohem více. Pořád bych si sice přála, aby se scénáristé zaměřili na něco zajímavějšího než obyčejný týden v životě nejobyčejného člověka, nicméně všechno mi tentokrát přišlo mnohem vyváženější, mnohem plynulejší, mnohem smysluplnější a mnohem lepší. A krom Michelle Williams už věřím Oscarovým nominacím pro Kennetha Branagha (hlasově je od Oliviera téměř k nerozeznání) a kostyméra. (26.11.2011) (menej) (viac)

Po zhlédnutí tohoto filmu, už vím, proč se filmaři zdráhali takovou dobu natočit snímek o jednom z největších sex symbolů minulého století s iniciály MM. Poznat tak komplikovanou osobnost, jakou božská Marilyn Monroe bezpochyby byla, za pouhý týden prostě nelze, a už vůbec ne za 90. minut času věnovanému tomuto filmu. Stejně tak není snadné najít herečku, která by jí byla dokonale podobná a disponovala tak nezaměnitelně fotogenickou tváří, jakou měla ona. Michelle Williams, která ji ztvárnila tohle všechno neměla, ale bylo od ní velmi odvážné, že do toho nakonec vůbec šla. A tak tady máme MM zbavenou jejího pověstného dráždivého sex appealu a ikonické jiskry, ale naopak MM schopně vystiženou v jejích gestech, intonaci hlasu a pohybech. Nutno však podotknout, že při záběrech zdálky to bylo mnohem lepší, co se fyzické podoby s jednou z nejslavnějších blondýnek týče. Ale pozor, při sledování filmu málem padl můj mýtus o blbých, naivních a jednoduchých blondýnách. Svůj předobraz zřejmě našli právě v Marilyn, která tady vlivem strohého scénáře tak opravdu působila. Ten ji zachycuje v roce 1956, kdy byla na vrcholu své kariéry a přijíždí na britský venkov natáčet svůj film Princ a tanečnice, který je tady ještě veden pod pracovním názvem. Při natáčení se setkává s tehdy proslulým sirem Laurencem Olivierem a také s mladým asistentem produkce Colinem Clarkem, se kterým prožije letmé vzplanutí citů, a o kterém právě Colin sepsal svůj deník, z kterého tento film čerpal. Marylin v té době byla potřetí vdaná, neštastná, bez antidepresiv nedokázala vůbec fungovat, a tak u mladíka, i přes mírný věkový rozdíl a především rozdílné sociální postavení, nalezla pochopení a uvědomila si, že on by jí byl schopen milovat jako obyčejnou ženu, a nikoliv jako slavnou celebritu. A tady vzniká zádrhel v celém pojetí filmu. Nevím totiž, čím chce být, a jak MM prezentovat. Marylin je chvílemi veselá a pak zase smutná, aniž bychom blíže znali příčiny jejich stavů, a většinu jsem si musel domýšlet. V tomhle film nebyl ani trochu vstřícný. Aby to nevypadalo tak unyle, je Marylin obletována fanoušky, to když mimo natáčení projde ulicí, ale štáb ji zrovna v oblibě neměl, pro její nedochvilnost, psychické stavy a mizerné herecké schopnosti a natáčet s ní bylo pro ně peklem, snad až na výjimky, jakou tvořil Colin. Bylo pochopitelné, že jako velká hvězda byla v hledáčku ostatních, a tak scéna, kdy se jde koupat s Colinem do rybníka, působila asi nejautentičtěji, nejintimněji a nejnitěrněji, protože jsem spolu s postavami prožíval skutečnou obavu z odhalení jejich milostného vzplanutí a ostych políbit se, i přes vzájemnou přitažlivost. Takových podobných scén tady moc nebylo, ale tahle byla opravdu dojemná a Marilyn jsem vnímal poprvé jako zranitelnou osobnost. S psychologií ústřední postavy si film neuměl anebo nebyl schopen si poradit a dostatečně se do ní vpravit. A tím vznikl podstatný neduh celého filmu, který není až tak dramatický, jak by mohl být. A navíc se z něj nedozvíme nic navíc, co by o božské blondýnce nebylo všeobecně známo. Že to byl uzlíček nervů, co se na veřejnosti snažil působit sebevědomě a důstojně, je přece známá věc, a v tomhle případě to chtělo nějaký posun. Je na škodu, že některé scény působí dost uměle, stroze a neživotně. Taky vím, že film nadhodnocuji, ale chtěl jsem vidět film o ní a nedá se napsat, že by mě nebavil, ale jak se mluvilo a psalo o něm v superlativech, je vážně přehnané. Je to film, který dokonale evokuje atmosféru padesátých let výpravou a kostýmy, chybí mu ráz a a přidaná hodnota, kterou ale většinou životopisné filmy postrádají, a tenhle je přece jen maličko výjimečný, oproti ostatním. Je v něm snaživě ztvárněná MM, a kdo by si nepřál být milován ženou, která má ve svých iniciálech alespon jedno M. Já tedy ano. 60% (18.03.2012) (menej) (viac)