Studená ryba

Tak takhle ujeté snímky vznikají pouze na východě. Japonci opět nezklamali. Znovu potvrdili, že jsou nejvíce úchylný národ ze všech a že se neštítí vůbec ničeho. Za což jim děkuji. Porcovací scénky byly vskutku delikátní. Bylo vidět, jak si to účastníci užívají. Jen nějak nemohu uvěřit, že lze v sudu spálit kosti na prach, ale to bude tím, že jsem to nikdy nezkoušel. Musím se pozastavit nad inspiraci skutečnými událostmi. Nevěřím, že ,,zmizení" tolika lidí by mohla být práce dvou milých šílenců. Asi to ve skutečnosti bylo trošku jinak, ale o to mi tolik nejde. Rozhodně by filmu slušelo, kdyby byl více prostříhán. Přesto se jedná o film, který stojí za zhlédnutí. (19.05.2013)

Výsledkem mého prvního setkání se současnou šikmoúhlou tvorbou je závorka, do níž musím dát veškeré své dosavadní komentáře k filmům. Zjišťuji totiž, že v Japonsku je volant na pravé straně vozidla a k pouštění hudby dosud slouží přehrávač magnetofonových kazet. K těmto novým poznatkům lze přidat krutě definitivní potvrzení dosud odmítaného tušení, jak celý Západ beznadějně zestárl a já s ním. Evropa není vlastníkem své budoucnosti. Jejím dědicem je levoboček, životaschopnější než legitimní děti. S jakou lehkostí, s jakou samozřejmostí předkládá Studená ryba to zdaleka nejhezčí snoubení zábran a jejich ničení, jaké jsem kdy ve filmu zažil (pokud jde o erotické scény). Jsem dosud v šoku, musím se opakovat: s jakou samozřejmostí odsunuje všechny upocené euroamerické pokusy, kulhající buď na oduševnělost, buď na moralitu, buď na autocenzuru, buď na podbízivost. Jak si se mnou film na konci hraje, pokud jde o otázku, jak se hrdina příští doby se svou situací vypořádá. Jsem zvyklý buď na nějak typizovatelné rozuzlení nebo na absurdistickou metaforu. Studená ryba komfort takového výběru nenabízí, není se za co skrýt. Finální obětí s manželkou. Překvapení? Jen na chvilku, dceruška záhy vše vysvětlí. Nakonec všechno sedí. Ale protože jsem přece jen Evropan, nemohu se vzdát jistých možností starého světa: třeba číst tento film jako freudiánské podobenství toho, co tě konstituuje; nebo jako ultrarealismus údajné svobody jednotlivce v globalizující se tržně-mocenské civilizaci. Pravděpodobně nechápu film Studená ryba adekvátně, protože neznám sociální realitu řadového Japonce, k níž možná chce promlouvat. Nešť. Pro mne je pozvánkou do Nové říše vycházejícího slunce, v níž jsou všechny staré struktury brutálně rozbíjeny, aby bylo z jejich látky tkáno předivo nevyčerpatelné variability. Mám strach tam vstoupit, myslím, že bych se v tom utopil. Už jsme slyšeli, že Bůh je mrtev. Ale co si počnu, jestliže je mrtev i Dostojevskij? Jedna naděje zbývá: možná tady, právě v tomto filmu, se ohledávají kořeny. Ne-li, nastává něco, co stařec jako já nemůže vnímat jinak než jako vládu chaosu, jakkoli fascinován. Dosti nářku, několik momentek: Ten mladík v paruce si při tom všem pořád jen v klidu čte (dokud nejde o něj); hra plyšáčků při lesbické scéně; lidské nitro v domě křesťanského fetiše ověšeném žárovičkami. /// Hudba!!! /// Komentáře: JFL, hirnlego. A ovšemže verbal. (02.09.2011)

Japonci mají hodně bizarní mentalitu, oproti nám Evropanům. Takhle brutální film a navíc ještě podle skutečné události jsem zatím neviděla. Od začátku mě to vtáhlo do děje, i když rozjezd byl kapku pomalejší. Bylo cítit, že něco (někdo) není v pořádku. Jen jsem čekala, co se z toho vyklube. A že to nakonec byla hodně BRUTÁLNÍ edukace. Za mě 87%. (18.10.2015)

Kdo nezná Sona, asi bude v šoku. A upřímně, já jsem se na film začal dívat aniž bych věděl, že je z jeho pera. Nicméně tím se alespoň vysvětluje to neskutečné množství oplzlostí a především naprosto šokující téma a vývoj příběhu jež si pohrává s tématem nespokojenosti s vlastním životem - ovšem ukazuje ho v takovém světle, jaký si málokdo dokáže představit. Celý příběh sice není úplně uvěřitelný (policie by zajisté hlavní postavu už dávno bedlivě sledovala), to ale na jeho zábavnosti nic neubírá a kdo snese trochu více erotiky, násilí i krve, ten zklamán nebude. (03.11.2019)

Když nám bude dělat někdo potíže, jako třeba pan Yošida, tak ho prostě uděláme neviditelným... a bude to! :o) Šion Sono mě zatím po třech filmech nesmírně baví svými bizarními náměty, snad pokaždé velice originálně a funkčně propracovanými včetně neočekávaných žánrových a stylových kombinací. Základní premisa Studené ryby o luxusním obchodu s rybičkama, za jehož poťouchle svérázným šéfem se skrývá úchylný zabiják a většina jeho zaměstnanců je pak nucena k asistenci i mimo veřejný provoz obchodu, je tak správně děsivá a zároveň i v nejedné scéně černohumorná, že mě film zvláštním způsobem hodně bavilo sledovat. Sono se i na poli delší stopáži ukazuje jako velký mistr napětí, který diváka jen tak nepustí, pokud ho úspěšně lapí do svého vyprávění. Také oceňuji, že když už má někdy potřebu natáčet úchylné scény, že diváka slabší povahy na ně připraví velmi pečlivě, neodpudí ho na začátku – pomalu rozehrává civilní děj, přítomné úchylnosti graduje od decentnějších znepokojení, dlouhou dobu vynechává explicitnější záběry... Když ale došlo v poslední půlhodině na zásadní (postupně i očekávaný) uzemňující zvrat a celý děj se k závěru překlopil v tomto směru k tak šíleně přehnanému finále s ne úplně dopracovanými motivy (např. příchozí policajt a jeho zásah-nezásah?), na můj vkus šlo o příliš samoúčelné šokování ve víru sexu, brutality a krve, kdy jsem (byť pořád často s velkým napětím) byl svědkem něčeho, co jsem sledovat asi vážně nepotřeboval. Tohle už nebyl horror ani černý humor, jenom čirá přehnaná brutalita. Nadále oceňuji Sona jako nezaměnitelného „svérázného“ filmaře s osobitou tvorbou, ale vzhledem k vyústění mu tady nedokážu dát dlouho zamýšlených 4–5 hvězdiček a příště si možná více rozmyslím, na co se od pana režiséra ještě podívám. [70%] (23.06.2023)