Rozchod Nadera a Simin

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 24 - Írán. Film, jenž atakoval moje vedoucí Rumunsko, ale zůstává zatím těsně druhý. Rozchod Nadera a Simin dokazuje, že i film, v němž nejsou akční scény, násilí a sex, dokáže strhnout neuvěřitelným způsobem a během 120 minut vůbec nenudí. Všichni tady v ČR v teple našich domovů víme úplné hovno, jak to v Íránu chodí, takže já se rozhodně zdržuji výkřiků do tmy typu, že je v Íránu takové a takové právo, takové a takové zvyky, a že ve filmu bylo něco přiklášenou, upraveno, cenzurováno. Jsem imunní vůči mediální masáži, že je Írán nebezpečný a ohrožující světový mír atd. Mně se to jako film moc líbilo, je velmi podnětné a obohacující sledovat očima Středoevropana konflikt dvou manželských párů, který neustále graduje a přemýšlet, jak by se takový konflikt odehrál v ČR, Německu, Francii. Nejsilnější stránka filmu alespoň pro mě tkví v tom, že jsem vnitřně nepovažoval ani jednu postavu za vyloženě kladnou ani za vyloženě zápornou, což je nanejvýš realistické, protože nikdo z nás není ani anděl ani ďábel. V jednu chvíli jsem soucítil a fandil jedné postavě, v jiné situaci se moje preference obrátily. Proto jsem taky rád, že na Berlinale rovným dílem ocenili všechny čtyři hlavní protagonisty. Pokud se nemýlím, je to asi druhý íránský film, jejž jsem v životě viděl a z obou filmů mám velmi dobrý pocit. (24.04.2015)

Film, který bolel. Strhující íránské drama o nemocné společnosti, znásilňované spravedlnosti a rozpadu jednoho manželství. Skvostný scénář a příběh, který se ani v náznaku nepokouší přímo kritizovat režim, přesto o situaci v dané zemi vypovídá mnohé. I tak jsem ale překvapen tím, že takovýhle snímek mohl právě v Íránu spatřit světlo světa, ba dokonce být distribuován v zahraničí. Film, kde se explicitně mluví o emigraci jakožto jediné smysluplné budoucnosti hrdinů (analogií je třeba neméně skvostný Vláčilův Dým bramborové natě, v němž doktor Meluzín roku 1976 podléhá stejnému dilematu) a scény u íránského soudu jsou naprostým popřením primárních zásad právního státu... (08.02.2012)

Intimní rodinné drama ze současného Iránu, uvnitř kterého se skrývá tragický příběh antických rozměrů. Příběh, ve kterém i detail jako jsou nevynesené odpadky, může sehrát roli v dalším osudu postav. Dokonale konstruovaný příběh připomíná svými narativními postupy, hrou s vodítky a diváckými očekáváními spíše detektivku, než vztahové drama. Režisér pracuje s kompozicí záběru v několika plánech a vytváří tak komplexní obraz světa, což napomáhá celkové autenticitě filmu. Pod tíhou íránské teokracie a tradic se odehrává příběh dvou lidí, kteří se po letech společného života odcizí a těžce k sobě hledají cestu zpátky. Tedy situace, se kterou se lehce ztotožní diváci na celém světě, o čemž možná vypovídá i přes padesát filmových cen, které film posbíral. (14.01.2014)

Dalo se očekávat, že to nakonec zůstane na chudince Termeh. Závěr byl všeříkajícím výkřikem dítěte do světa dospělých. Jinak jsem přesvědčená o tom, že by se celá ta smutná anabáze kolem rozvodu a s tím související události dala zkrátit na polovinu. Je to smutná vztahová záležitost, kde jsem trochu víc nahlédla do myšlení a tradic íránských mužů a žen a tak jsem se občas přistihla, že se v některých momentech čílím, protože bych věci řešila úplně jinak. Ale ve vypjatých životních situacích, ke kterým patří i rozvod, je mnohdy neadekvátní chování všech zúčastněných téměř pochopitelné. (17.07.2014)

Rodinné drama dotýkající se obecných vztahových situací, ale lehce přesahující k ožehavějším otázkám náboženství a postavení ženy v islámském světě. Film dokáže být velmi nepříjemný, a to bez použití čehokoliv podbízivého nebo brutálního. Konverzací je tu dosaženo podobně vypjatých momentů jako svého času v Bergmanových Scénách z manželského života. Jednoduché, skvěle zahrané, zručně natočené. Srovnávat s českými filmy ani nemá cenu... (08.07.2011)