Obsahy(1)
Mladá žena z patricijské staropražské rodiny se zhroutila a je hospitalizována v psychiatrické léčebně. Nelineárně zobrazený příběh postupně odkrývá její osudy. Žena se vdala z lásky, ale pak se zranila a tak se seznámila s mladým lékařem. Když posléze porodila syna, zmocnila se jí nejistota, v přeludových stavech se totiž začala domnívat, že v nemoci lékaři podlehla a dítě je jeho...
Próza Jakuba Arbesa se stala podkladem pro experimentální, vysoce poutavou filmovou poému. Zápletka se postupně odkrývá v mozaikovitě kladených obrazech pouze vizuální formou, bez jediného slova.
(oficiálny text distribútora)
Recenzie (15)
Odvážný film, který se obejde beze slov a vystačí si pouze s občasnými zvukovými efekty (kroky, smích, facky...), hlubokýma očima Jany Brejchové a samozřejmě se skvělou hudbou Luboše Fišera. Nicméně na Romanetto se budu někdy muset podívat ještě jednou, protože jsem od něj čekal něco trochu jiného a moji pozornost si dnes úplně udržet nedokázalo. ()
Myslím, že problém není ani v absenci dialogů, ani v častém přecházení z jedné časové roviny do druhé, ale v kombinaci obou principů. Větší nároky na orientaci v příběhu se pak nesčítají, ale násobí. Nakonec ale proč ne?, režisér má mít právo na svoje pojetí - mělo by to ale přinést nějakou novou kvalitu. A tím si nejsem v tomto případě jistý. Atmosféru to má sice pěknou, i hudba k ní přispívá... ale zajímalo by mě, co by na tuto adaptaci řekl Jakub Arbes, kdyby mohl dnes, přesně v den 100. výročí úmrtí, vstát z hrobu a podívat se na film. Možná i on by byl natolik zmatený, že by pak zabloudil při hledání zpáteční cesty na hřbitov. -------- V titulcích filmu uvedeno: název „Romanetto“. ()
zpočátku jsem myslel, že to divácky nedám...ale jak se příběh rozplétal, postupně mě to jakš takš chytlo...zajímavý jako experiment, ale v důsledku trochu samoúčelný...absentuje tu nějakej výraznější mystický prvek...ta melodramatičnost je místama obtížně zkousnutelná, hlavně skladatel to s tim preludováním vyloženě přehání...určitě dobře natočené a odvyprávěné, vytváří to specifický sevřený časoprostor, ale nemůžu se zbavit dojmu pseudoumělecké naondulovanosti...v důsledku je to o dost banálnější, než se to tváří... ()
Obrazem, doprovázeným podmanivou hudbou L.Fišera, vyprávěný příběh o lásce vášnivé, šílené, zakázané, nenaplněné. Jana Brejchová a její démoni. Režisérka využila osvědčené postupy z experimentálních 60. let a předkládá nám rozsypanou mozaiku, která se skládá postupně a pomalu. Nic pro netrpělivého diváka. Ti co rádi sní a nechávají se unášet výjevy ze světa, který je nenávratně pryč, zklamáni nebudou. ()
Náhodně vybrané dva němé filmy za jeden večer. Tklivé melodrama o podobách a možnostech lásky slova vlastně ani nepotřebuje. Taky nemohlo být zasazeno jinam (ani nemohlo vzniknout jindy) než do doby přelomu 19. a 20. století. Když není slov, hrají také detaily – působivé kostýmy, různá pražská zákoutí a samozřejmě hudba. K dohodnocení si ale budu muset přečíst předlohu. ()
Reklama