Rytíř pohárů

Člověk se rodí do vnitřní svobody, která je od počátku jeho vývoje (věků) na tomto světě opracována nástroji lidství. Člověk ve světě jako nevinný, čistý, bezstarostný, pln ideálů a důvěřivosti, setkává se nastoupen cestu s momenty učení a zvratů, které jej tvarují. Utvářením vztahu se definujeme, přicházíme k vědomí sebe sama, k vědomí kdo jsme, kdo jsou druzí, co nás přesahuje. Pod proudem individuace zakoušíme mnohdy bolestné poznání, že z jednoty (s matkou, Bohem) stáváme se hledajícím, vnitřně toužícím po dokončení. Ústředním tématem Rytíře pohárů je člověk ve světě, poutník postupně zanášející na mapu života vědomí svých zkušeností a prožitků. Plně prožívat tedy „být v kontaktu“ se zde jeví jako zásadní a predestinující k dosažení jakési schopnosti cítit vanutí nejvyšší bytosti v nás a tak docházet pokoje, smyslu. Rick jako muž středního věku teprve hledá, tápe, po malých krůčcích znovuobjevuje, opět ztrácí a opět nalézá přístup k ryzímu vnímání. Pod tíhou komplikovaného vztahu s otcem, bolesti ze ztráty svého bratra, nenaplněnými vztahy se ženami jeho hlava i srdce obrostly trním. Klam a zdání všedního vkradly se spolu na jeho obzor. Žije svůj život jakoby ve snu, obluzen povrchní krásou a zábavou, navštěvuje večírky, bloumajíc se potácí mezi prací a domovem. Symbolicky jej probouzí jednoho dne ze sna zemětřesení v Los Angeles, kde žije. Abychom v našich životech rozpoznali světlo, rozpomenuli si na slunce v nás, musíme projít temnotou, stesky a zklamáním, dopustit se omylů a přešlapů. Rick se nachází v bodě své existence, kdy se začíná „probouzet“. Ve výkladu tarotových karet se objevuje karta Věž, která oznamuje náhlý a nečekaný konec čehosi, co doposud tvořilo Rickův svět, oznamuje převrat, zhroucení starých struktur a idejí, poukazuje na revoluční životní změnu. Život a existence jsou otřeseny v samotných základech. Karta Blázna jej vyzívá k otevření nového začátku, nastolení nového směru, aby k sobě s důvěrou nechal vstoupit nový začátek jako příležitost. (20.09.2015)

Aj Američania asi chceli silou mocou svoju "veľkú nádheru" (La Grande Bellezza)... Od Malicka už som si užil po To the Wonder ďalší "skvost", a neviem či ešte budem chcieť vidieť niekedy aj nejaké ďalšie jeho počiny. Nič proti poetickým či artovým filmom, ale keď sa do toho pridá ešte aj takáto experimentálna lyrická substancia, tak to stráca pre mňa v podstate zmysel. Celé to bolo ako jedna obrovská spleť záberov, ktorá bola síce vizuálne na vysokej úrovni, ale inak viacmenej nezmyselná. Škoda toľkých hereckých hviezd na takéto niečo... (14.01.2016)

Vzpomínám si na svůj první Malickův film, kterým byla tenká červená linie. Tehdy už jsem měl nějaký ten film nakoukaný a kochal jsem se famózní kamerou a poetickým pojetím války (ať už to zní jakkoliv divně). Začal jsem hledat další Malickovy filmy a vždy mě na nich fascinovala perfektní práce s kamerou. U Stromu života jsem se poprvé zasekl, protože jsem téměř nebyl schopen překousnout úvodních X minut s nic neříkajícími výjevy z vesmíru. Naštěstí zbytek filmu se povedl a já se těšil na další Malickovo dílko. Mé očekávání bylo vysoké, trailer mě dostal do extáze a samotný film mě zklamal. Ano, kamera je opět famózní, ale krom poslední půl hodinky jsem film spíše protrpěl, jako by to byla paralela ke Stromu života. Film jsem dodíval na tři fáze, protože mě prostě nebavil a všechny ty známé tváře zde vůbec neotiskly své herecké umění. Ani ten Christian Bale nedostal moc prostoru, v celém filmu snad promluví jen skrze voice-overy a jinak hraje jen svými výrazy. Malicka mám rád až moc na to, abych se netěšil na jeho další film, ale Knight of Cups pro mě bude zklamáním, na které brzy zapomenu. Jako vždy jsem si zamiloval hudební podkres. (31.01.2016)

Mallickovy alegorie byly snesitelné u Stromu života, film K zázraku byl již značně mimo mísu, ovšem Rytíř pohárů je dle mého naprosto přestřelená, pseudointelektuální masturbace. Malick těží ze statutu uznávaného tvůrce, kdy do svého výmyslu obsadí slavná jména a spoléha na to, že se jeho anální tvorbu budou ulepení brýlovci snažit dešifrovat tak dlouho, až jim nezbyde nic jiného, než konstatovat, že tohle je prostě ryzí umění. Líbilo se mi pár jednotlivých momentů a nápaditých přechodů mezi scénami (které jsou řízeny myšlenkou, pocitem atd.), avšak jako téměř dvouhodinový celek je to pro mě ztráta času... 3/10 (13.10.2016)

Terrence Malick už zcela rezignoval na jakýkoli příběh a natočil pouze obrazy. Plytké obrazy ukazující především dekadenci a rozežranost světa boháčů. Nesnažil se je s ničím postavit do kontrastu, ani z nich nic vyvodit, a tedy nesdělil jimi vůbec nic. Kdyby se tady ze dvou hodin vystřihla hodina a půl, pořád by to byla nekonečná nuda. A to píšu jako člověk, který považuje Strom života za jeden z nejjedinečnějších a nejumělečtějších snímků, co jsem kdy viděla... (24.01.2016)