Rytíř pohárů

Terrence Malick už zcela rezignoval na jakýkoli příběh a natočil pouze obrazy. Plytké obrazy ukazující především dekadenci a rozežranost světa boháčů. Nesnažil se je s ničím postavit do kontrastu, ani z nich nic vyvodit, a tedy nesdělil jimi vůbec nic. Kdyby se tady ze dvou hodin vystřihla hodina a půl, pořád by to byla nekonečná nuda. A to píšu jako člověk, který považuje Strom života za jeden z nejjedinečnějších a nejumělečtějších snímků, co jsem kdy viděla... (24.01.2016)

Mallickovy alegorie byly snesitelné u Stromu života, film K zázraku byl již značně mimo mísu, ovšem Rytíř pohárů je dle mého naprosto přestřelená, pseudointelektuální masturbace. Malick těží ze statutu uznávaného tvůrce, kdy do svého výmyslu obsadí slavná jména a spoléha na to, že se jeho anální tvorbu budou ulepení brýlovci snažit dešifrovat tak dlouho, až jim nezbyde nic jiného, než konstatovat, že tohle je prostě ryzí umění. Líbilo se mi pár jednotlivých momentů a nápaditých přechodů mezi scénami (které jsou řízeny myšlenkou, pocitem atd.), avšak jako téměř dvouhodinový celek je to pro mě ztráta času... 3/10 (13.10.2016)

"My son... you are just like I am. Can’t figure your life out? Can’t put the pieces together? Just like me. A pilgrim on this earth. A stranger. Fragments... pieces... of a man." Žalozpěv za duši moderního člověka. Člověka bloudícího, neúplného, roztříštěného. Člověka odloučeného od světa, Boha, přírody, odcizeného sobě samému. Žádný Malickův film v sobě nenese tolik bolesti a smutku, žádný toho neříká tolik o duchovní krizi dneška a mrákotě, která nás obklopuje. A byť se na první pohled může opak zdát pravdou, žádný v sobě zároveň nechová tolik naděje na procitnutí, nový začátek... (14.09.2015)

Ono je samozřejmě moc příjemné stíhat kamerou Teresu Palmer nebo Natalii Portman. Ale po pár minutách i tady je potřeba něco hmatatelného, nějaký příběh. Terrence Malick to zase udělal a tentokrát už jsem mu to neprominul. Hluboce rozjímavý tvůrce nás zavádí do znudění moderního jedince, jeho vnitřní rozpolcenosti, čeká nás mnoho výjevů, mnoho obrazové rozkoše, mnoho nudy. Jeho myšlenky jsou o ničem i o všem, umí zaútočit i dokonale zamotat hlavu. Malicka není snadné mít rád, ničí kritiky i samotné diváky. Zvlášť v posledních letech. To the Wonder jsem s výhradami zvládnul a vlastně byl spokojený. Tohle už mi nesedlo. Kde jsou ty časy výtečných (a také meditativních) kusů jako Tenká červená linie nebo Nový svět? Sic i dnes umí zalézt pod kůži a donutit přemýšlet, ale ta jeho zauzlovanost a artovost je už fakt přes čáru. Emmanuel Lubezki tradičně skvostný!! (16.01.2016)

Film beru jako nepřímé pokračování The Tree of Life, jen s Knight of Cups už se Malick úplně odpoutal od narativních pravidel. Je to symfonie obrazů, hudby a voiceoveru. Malick vám neřekne, co se stalo. On vám to ukáže. Někdy explicitněji a někdy méně jasně. Záleží na vás, jak moc si nad tím chcete lámat hlavu (někdy zbytečně). Zbožňuju fakt, že celý příběh odvyprávěl pomocí tarotových karet. Jako vždy se nebojí náboženských analogií. Christian Bale, Blanchett a Portman jsou nádherně poetičtí. Nicméně bych uvítala kratší stopáž, protože ne všechny segmenty se zdají nutné. Tower a Death byly každopádně nádherné. Použití skladby Exodus mi jen potvrdilo, že jsem s Malickem na stejné vlně. (23.01.2016)