Réžia:
Martin FričKamera:
Otto HellerHrajú:
Hugo Haas, Jiřina Štěpničková, Karel Hašler, Truda Grosslichtová, Theodor Pištěk, Jindřich Plachta, Jiří Plachý st., Ella Nollová, Václav Trégl (viac)Obsahy(1)
Vše začíná během silvestrovské oslavy příchodu dvacátého století, kdy se v jednom nočním podniku sejdou tři přátelé. Notář Jiří Voborský, úředník Emanuel Střela a nadporučík Miloslav Jičínský. Ve stejném podniku slaví také Florián a Veronika Králíčkovi se svými dvěma dcerami Emmou a Julií. Když se Králíčkovi ráno doma probudí, najdou v Emmině pokoji spícího muže - Voborského. Otec prohlásí, že notář tím kompromitoval jejich dceru a proto se s ní musí oženit. Voborský kategoricky odmítá, ale jen do chvíle, než zjistí, že jde o dívku, která se mu líbila na silvestrovské zábavě. Po svatbě jedou novomanželé na venkov v naději, že tam budou sami. Už večer však nečekaně přichází Voborského přátelé. Kdysi si vzájemně přísahali, že se nikdy neožení a proto jim Jiří představí Emmu jako svou dceru. Situace se komplikuje nejen složitým předivem lží a výmluv, ale také příchodem rodiny Králíčkovy. Střela navíc ze záplavy lží nabude přesvědčení, že Emma není dcerou Voborského, ale jeho. Zmatky pokračují, když se Jičínský zamiluje do Julie, ale Voborský se domnívá, že mu jde o Emmu. Zkrátka zmatek nad zmatek. Tento námět byl již v českém filmu zpracován Václavem Kubáskem v roce 1925. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (58)
„A hlavní věc, blázni se nesměj dráždit! Jenom né dráždit!“ Úvod byl vyloženě slabý, vítání 20. století nudilo. Ani po objevení „zloděje“ (aneb jak získat nevěstu snadno a rychle) se moc zábavy nekonalo. Ale čím bláznivější postupně film byl, tím se přidávalo i na humoru. A nakonec se z toho vyklubala docela zábavná crazy komedie. Haas vydávající svou manželku za dceru, převlékající se do ženských šatů a vymáhající si „satisfacky“ baví asi nejvíc, ale za zmínku stojí i nebohý „otec“ Plachta slaňující do ehm, bezedné propasti, rozdávačný „praděda“ Pištěk („Ale to nepadá na váhu teď!“) či asi ze všech nejpotrhlejší postava, Tréglův Bartoloměj Pecka (balancující na hranici vtipu a trapnosti). Když pominu hluchá místa (vede půlnoc zalitá měs…denním světlem), na ty slabší 4* to ještě bude. „Slavně tady přísaháme, že v mládenectví setrváme. Kdo však přísahu tu zruší, tomu uřežeme uši. Ostříháme fousy, vlasy, chodit bude bez příkrasy. Přísaháme tady krátce, kdo se ožení je zrádce. Nad tím zlomili jsme hůl, kdo se ožení, je…zrádce, jak jsem řek.“ ()
Jo, jsem teď přísný, ale už mě to nebaví. Navazuji na komentář Subjektiva. Všechno, co ve filmu je, je už tak neskutečně ohrané. Ano, vím o tom, že je film z roku 1935, ale říkám to se znalostí filmů starších. Hugo Haas hraje už asi podesáté tu samou roli (podruhé teda vyloženě tu samou) a i když je fajn, tak sympatie už u mě ztrácí. Celý film by se vůbec nemusel stát a mohl by kdykoliv skončit, kdyby byť jediná z postav kdykoliv řekla aspoň jednou pravdu a nechovala se jak úplný idiot. Má tohle někdo fakt rád? Já vím, že je to veselohra, ale mně to žádné veselí nečiní. Nejsmutnější je na tom, že od roku 1930 se natočily v Československu asi tak tři filmy, které by nebyly jako Jedenácté přikázaní. Kdyby tohle byl první film, tak je to klidně na tři, možná i na čtyři. Ale to zase ne, na to je to příliš nesnesitelné. Ale když se na ten samý film koukám po padesáté, tak už ne prostě. ()
Jedenácté přikázání začíná jednoduchou přísahou a pokračuje nabitým sledem událostí, opět trochu nadnesených. Pohrává si se známým motivem-záměnou postav, zatajováním nějaké informace a elegatním vybruslením ze zdánlivě nevyhnutelného maléru. Bylo milé vidět známé tváře ve vedlejších rolích i Haase v roli hlavní. Nějak ale bych jinak naložila s vývojem dějem-jednoduchá zápletka na začátek je dostačující, přesto bych zkrátka zvolila "jiné vtipné situace založené na jiné dějové lince". I proto je pro mě tento film zatím jeden z nejméně zábavných ve Fričově tvorbě. ()
Upraveno v květnu 2020. Film Jedenácté přikázání je taškařicí ve ztřeštěném předsevzetí. Původní divadelní předloha od Františka Ferdinanda Šamberka doznala pod perem Otakara Vávry aktuálních změn, ta formulka o kolizi starého s novým neztratila na atraktivitě, zapomíná na poddanský ostych a v návalu euforie a radosti se stává potrhlou. Bláznivá veselohra i přes své neustálé drobné konflikty soustředí ofenzivní sílu k totálnímu zemětřesení, dochází ke vzájemnému střetu všech zúčastněných elementů, postojů, pocitů, potřeb, výmluv i niterného chvění, aby následně z lůna chaosu po velkém třesku vzešel nový, očištěný řád bez předsudků a v naplněnosti vnitřních světů. Martin Frič opět sice věnoval největší audienční místnost laskavému klaunovi, ale jeho prostor není až tak dominantní jako obvykle a ztřeštěnost má přirozenější prostředí k rozpuku své bláznivější podoby krásy. Hlavní náplní totálního zemětřesení je Jiří Voborský (velmi příjemný Hugo Haas), c. a k. notář. V pohnutce mrzutosti se stává iniciátorem pánského klubu, odmítajícího ženitby. Ale laskavý klaun se ve své nešikovnosti stává sám svým zajatcem. Choulostivé situace jsou dílem nerozvážnosti, bujnosti, nebo obavy z porušování závazného mužského slibu. Niterné štěstí se ovšem nezajímá o momentální pohnutky lidského chování. Hlavní ženskou postavou je Emma Králíčková, později Voborská (příjemná Jiřina Štěpničková), životní zamilování roztomilého notáře. Bez předběžného varování je vržena do matoucích souvislostí, v tom nepřehledném bludišti se nejvýhodněji jeví přijmutí své specifické osobní identifikace. Tak vypadá vytrestání nezodpovědného mužství. Důležitou postavou je Miloslav Jičínský (pozoruhodný Jiří Plachý st.), nadporučík rakouské armády a Voborského přítel již od studentských let. Oddaný milovník žen náhle vzplane láskou k mladé růžičce a s důstojnickou průpravou se chystá k vlastnímu rozletu. Dalším ze základních pilířů uvolněné zábavy je Emanuel Střela (velmi příjemný Jindřich Plachta), úředník a další Voborského dobrý přítel již ze školních lavic. Jeho negativní postoj k ženitbě se datuje od mladického podlehnutí mravním svodům erotiky a následného vytrestání. Výraznou ženskou postavou je též Julie Králíčková (zajímavá Truda Grosslichtová), mladší Emmina sestřička. Mládí zatoužilo po kráse života a té velikosti lásky. Poznávání života dráždí proudy v podbřišku. K výraznějším postavám patří také Bartoloměj Pecka (příjemný Václav Trégl), švec, velitel místních hasičů a zmatený poděs. Bázlivost z manželky a úporná snaha o společenské uznání, to je ten pohon, vedoucí ho k nepředvídatelné ztřeštěnosti. Z dalších rolí: majitel domu a nezvaným nocležníkem pobouřený Emmin otec Florian Králíček (Theodor Pištěk), jeho starostlivá choť Veronika (Milada Gampeová), zapálená vykladačka snů a bezelstná Voborského hospodyně Františka (Marie Bečvářová), nevrlá Bartolomějova manželka a dávné Emanuelovo prokletí Eližběta Pecková, rozená Vaňousová (Ella Nollová), tolik nechtěně ženatý a podváděný pokladník Rousek (Jára Kohout), Peckovou každičkou aktivitou nejapně ohrožovaný a ohromovaný okresní hejtman (Karel Hašler), utlačovaný mužíček Cafourek (Alois Dvorský), či jeho hřmotná a panující manželka (Betty Kysilková). Jedenácté přikázání patří k nejzábavnějším filmům s laskavým klaunem Hugo Haasem. Bláznivá uvolněnost veselé náladě svědčí. () (menej) (viac)
Fakt ty tři přátele nechápu. Takový jednoduchý předsevzetí, nikdy se neoženit, a minimálně jeden ho není schopnej dodržet. Přitom každej rozumnej člověk ví, že kvůli jednomu uvaření si nemusí kupovat celej hrnec, kvůli jednomu úklidu celý koště, prostě stačí se obrátit na hodinovou manželku a má to rychlejc, levnějc a hlavně bez řečí. Jo, kdyby si ti pánové dali nějaký těžší předsevzetí, třeba že každej den sněděj pouze jednu lžičku nutelly, když maj k dispozici plnej kelímek nebo naopak, že sněděj víc jak jednu lžičku melasy za dva dny, tak to bych pochopil, to se zkrátka dodržet nedá! ()
Galéria (8)
Zaujímavosti (2)
- Hugo Haas měl ve svém vídeňském bytě „sentimentální oltář“ tvořený z fotografií těch událostí z jeho života, na které rád vzpomínal a které se mu navždy vryly do paměti. Jedna z fotografií byla právě z tohoto filmu, konkrétně fotografie ze svatební scény v kostele, kde je po boku Jiřiny Štěpničkové. Připomínala mu dobu, kdy byli oba mladí a kdy se jeden druhému líbili. Toto vzpomínání Hugo Haase je možno vidět v televizním dokumentu Na návštěvě u Hugo Haase z roku 1968. (Luxocculta)
- Na scénáři se podílel režisér Otakar Vávra, čímž si získal všeobecné uznáni mezi profesionálními scenáristy. (kosticka7)
Reklama