Zvuky temna

Síce bez veľkých žánrových excesov (ako sú toporní herci, škrípajúci strih a dialógy), no inak dosť nezvládnuté giallo z dôvodu deravého scenára, ktorý je celý postavený na víziách hlavnej hrdinky (čo je inak celkom inovácia v rámci žánru) . Nehovorím, že z niečoho takého nemôže vzniknúť dobrý horor (napr. Don't Look Now), ale je to príliš veľké uľahčenie práce a tvorcovia majú vtedy tendenciu sklzávať do zjednodušených vzorcov. A to je presne problém Sette note in nero - ak by ten príbeh nemal nadprirodzenú líniu a musel by ten príbeh vyrozprávať inými metódami, bol by oveľa zaujímavejší a prekvapujúcejší. Takto je to iba jedna veľká zívačka. (20.03.2016)

Tak tohle giallo je velmi podařené! O hororu se tu podle mě moc nedá mluvit, takže to žánrové zařazení je zkrátka mimo, i když je giallo hororový subžánr. Zvuky temna je v první řadě italská detektivka stavící svůj děj na vizi hlavní hrdinky, která zobrazuje zavraždění a zazdění jedné oběti přímo v jejím bytě. Touha znát pravdu ji zavede k větvícím se důkazům a stopám, které vás možná nemile překvapí jako ji samotnou. Chce to jen se malinko přenést přes pomalejší rozjezd, ale pak už se od toho nejde moc odtrhnout. Detektivka, u které jsem zhola nic nepostrádal. (27.03.2014)

Ono to napínavé je, ale jen do určité chvíle, protože pak víme, co víme, a vlastně jen trpně čekáme na konec, kdy se projeví to, co víme, že víme. Navíc mi tam vadilo pár logických nesrovnalostí a mohlo to mít i temnější atmosféru - dalo se z toho vydojit daleko víc. Škoda, že to nenatočil Luigi Bazzoni. A to závěrečné vysvětlování bylo až moc překotné a zamotané, takže jsem si to musel pustit víckrát, abych aspoň zhruba pochopil, oč šlo. (10.05.2023)

Mysteriózní detektivka cinknutá decentním hororem s excelentním závěrem prostá vyhřezlých očí a jen s několika deci krve. Fulci překvapil hned dvakrát, skutečným příběhem a minimem pro něj téměř typického gore. Jednání hlavní hrdinky sice chvílemi postrádá hlavu, na druhou stranu to vyvažuje slušnou patou svých krásných očí. Stále přemýšlím, zda bych při nálezu mrtvoly v manželčině domě nejprve zavolal manželce nebo policii a jestli je možný vměstnat člověka do otvoru zvíci tak padesát na výšku, čtyřicet na šířku a max. třicet na hloubku tak, aby sledoval mou zednickou práci téměř zpovzdálí. Na první otázku si snad nebudu muset nikdy odpovídat, manželka nemá dům, a druhou musím s někým vyzkoušet, nedá mi to spát. (03.03.2015)

Inteligentne napísané a inteligentne nakrútené giallo, ktorým Fulci presvedčil publikum, že je vynikajúci tradicionálny režisér, aby vzápätí provokatívne stavil na iné kvality s inými hodnotiacimi kritériami. Po tomto "dokonalom" filme sa totiž vybral cestou archetypálnej hrôzy (1979-81), kde na rozdiel od gialla nie je dôležitá ani totožnosť vraha ani vrah samotný. Jednou z podstatných rekvizít pri dešifrovaní zápletky v "Sette note" je Vermeerov obraz "Ľúbostný list", ktorý výrazne určuje i vizuálne riešenie viacerých scén. Vermeer ako majster sústredenej kontemplácie deizujúci to, čo je všedné, nepodstatné alebo kvázi nepodstatné sa zdá byť v príkrom kontraste s filmovým dielom, pri sledovaní ktorého tepová frekvencia diváka často vyskakuje nad 75. To sa však len naozaj zdá. Fulci totiž takisto používa veľavravné obrazy v obraze, indiskrétne pohľady do cudzieho súkromia, vstupy z prítmia do svetla a naopak, geometrickú štylizáciu (v poslednom zábere dovedenú do čistej abstrakcie) a zrejme i mnoho ďalšieho. Majstrovsky je zrežírovaná scéna v obrazárni, kde čierne siluety hlavných hrdinov korešpondujú s jediným čiernobielym obrazom medzi farebnými - reprodukciou spomínaného Vermeera. "Sette note" je brilantné psycho, ale na najlepšie Argentove mystériá nemá. (24.11.2009)