Meno

Mám tyhle filmy "u jednoho stolu" ráda, ale taky jsem jich za poslední rok dost viděla, takže jsem k nim už trochu kritičtější. Jméno ale rozhodně patří k těm z podařenějších. Vývoj děje mi přišel celkem uvěřitelný a dialogy byly po francouzsku vtipné, ostré a po většinu času inteligentní. Jedno vedlo přirozeně k druhému, a na konci to "pěkně" vyvrcholilo. Jedna z hereček mi sice lezla svojí ječící povahou polovinu filmu na nervy, ale to je u podobných filmů možná i žádoucí. 4* (20.12.2020)

Viděla jsem poměrně nedávno německou verzi (A CO TŘEBA ADOLF? z r. 2018), která se mi moc líbila a tak mne dost překvapilo, že se jedná o francouzský originál. Nicméně i tuhle verzi jsem si užila a hlavně Patrika Bruela, jehož písničky jsem v raných 90. létech odchytávala na prvním písničkovém kanálu, co v TV zdarma šel - MCM (09.11.2020)

Báječná konverzačka z obýváku, ve které jedna hláška eskaluje v komická nedorozumění a hádku každého s každým. Kouzlo francouzské ukecanosti a přepálených emocionálních reakcí vyvažují vážné momenty a odhalování skrytých pocitů jednotlivých postav. Podobný typ filmu jako ještě o chlup lepší italští (a dnes již i němečtí, stejně jako v tomto případě) Naprostí cizinci. (19.06.2022)

Přátelství, to je někdy víc než pastelka. Tak takhle měl vypadat vydařený Bůh masakru? Neskutečně povedené. Zakladní nástřel s pár charaktery v jedné místnosti je sice stále používanější, nicméně došroubovat matku, až už s ní nejde hnout, nezvládá moc scénáristů. A když to přeci jen upoceně dotáhnou, pomrví jim to herci. A hle....tady to fungovalo. (26.08.2014)

„Je to zajímavý kluk.“ – „Prober se, je to nula!“ – „Ne, Matthiasi, dělá pokroky. Zlepšil si průměr.“ –„Vždyť má průměr 20%!“ – „Ale míval 10%!“ To mě zase jednou utáhli na brilantní konverzačce! Tedy, ten přívlastek jsem asi trochu přehnal, vývoj od úsměvného začátku k hodně hořkému konci (i když vlastně ne) působil trochu nevyrovnaně a samotný závěr to jen potvrdil, proto pouze silné 4*. Každopádně ten nápad s nevinným vtipem, který odstartuje stupňující se praní špinavého prádla, mě chytil hned na začátku (úvod jakoby tvůrci vystřihli z Amélie z Montmartru) a já se po většinu filmu velmi bavil (několik solidních hlášek) nebo alespoň (častokrát zlomyslně) usmíval a užíval si výborných dialogových výměn. Trochu mi to připomnělo film Bůh masakru, tedy jeho o něco umírněnější verzi. „No, je tu jedna dobrá zpráva a jedna špatná.“ - „Co?“ – „Dobrá zpráva je, že je to kluk…ta špatná, že je mrtvý.“ (21.12.2013)