Masaker na Wall Street

Je to celkom dobrý dramatický thriller. Má dosť dobrý príbeh o obyčajnom mužovi, ktorý si žije svojim bežným životom bez väčších ambícií, ale je rád, že má slušnú prácu, dobrých priateľov a hlavne milujúcu ženu, ktorá má ale nanešťastie zdravotné problémy a poistka to nepokryje a tak sa rozhodne veriť svojmu finančnému poradcovi, ktorému zverí peniaze. Lenže kvôli finančným podvodníkom o ne nielen príde, ale dokonca aj upadne do ťažkých dlhov a tak sa snaží bojovať s týmto systémom, lenže postupne si čím ďalej viac uvedomuje, že skutočne funguje len to najradikálnejšie riešenie. Spracovanie je celkom slušné, celá táto tématika ohľadom finančných trhov a samozrejme hlavne obyčajnom človeku, ktorý sa snaží bojovať proti systému, ktorému vládne len chamtivosť a ignorancia je pre potreby filmu dobre zvládnutá, ale až na jeden zásadný problém, ktorý nanešťastie filmu dosť uberá a tým je práve samotný hlavný hrdina. Je tu potrebný niekto, s kým sa dá stotožniť a následne mu aj skutočne fandiť, lenže v tomto prípade je to už od samotného začiatku obyčajný neschopný hlupák a primitív a potom to ide ťažko. Ale inak je to slušná zábava, film má dobré tempo, baví aj pri dlhých dialógových častiach, ktorých je plno, takže až na ten jeden problém je to rozhodne obstojná zábava. Samotnej akcie tu až tak moc nie je a nie je ani až tak zábavná, ako by som chcel, čo platí obzvlášť o záverečnej fáze v jednej budove, ale svoj účel to splní a aspoň tá jedna akcia, ktorá finále predchádza sa vydarila. Herecké obsadenie je teda skutočne rozporuplné, je tu až prekvapivo veľa známych tvárí, ktoré až na dve výnimky, čo je klasik Keith David a v poslednej dobe aj Michael Paré, ktorý už aj má nejakú charizmu vôbec nemusím, ale zase všetci sú svojim spôsobom aspoň zábavní, či už Eric Roberts alebo Edward Furlong, ktorého som nevidel roky a tak ma jeho súčasný stav skutočne šokuje, takže výraznejšie nesklame nikto. Jedine ten Dominic Purcell v hlavnej úlohe mi opäť dokazuje, že je to asi najhorší herec vôbec. Réžia a technická stránka nie sú ničím výnimočné, miestami to dokonca pôsobí ako domáce video, ale má to aj svoje chvíle a celkovo s tým nemám až taký problém. Uwe Boll by sa mal držať už len takýchto filmov, ktoré mu aj celkom idú, síce je to predsa len horšie, ako tématický predchodca Rampage, ktorý mi skutočne sadol po všetkých stránkach, ale aj toto je minimálne na to jedno pozretie slušná zábava. 60% (25.05.2013)

Jak říká Slavoj Žižek a nejen on, dnes si dokážeme spíš představit konec světa než konec kapitalismu, případně jakoukoli drobnou změnu v jeho fungování. Tahle ideová bezradnost se samozřejmě zrcadlí i v současných filmech, a to jak těch apokalyptických, tak těch zabývajících se přímo aktuální společenskou situací. Typické například je, že systémové problémy se ve fikci personifikují do démonických záporáků, čímž se utvrzuje iluze, že za všechno může několik hrabivých tučných sviní tam nahoře, které když se odstraní, tak bude líp. Tenhle nesmysl se pak bohužel přenáší i do smýšlení o skutečné politice, kdy řada lidí pořád úplně nesmyslně vidí řešení korupce v zatčení těch zkorumpovaných jedinců. Ve skutečnosti je ale jedno, kdo tam sedí, protože problém není v lidech, ale v podmínkách, ve kterých existují. To se ovšem těžko přenáší do srozumitelného narativního celku, takže pak vznikají takové bláboly jako seriál Arrow, kde v každém díle je "záporákem týdne" nějaký odporný kapitalista. Další možnost, kterou tvůrci mají, je tuhle iluzi podvrátit - ukázat, že zlikvidovat vysoce postavené jednotlivce nic neřeší. To se třeba povedlo Tykwerovi v Internationalu, jenže to je skutečně výjimka, protože, co si budeme povídat, lidi se nechtějí dívat na filmy s depresivním koncem, takže jich ani tolik nevzniká. Uwe Boll na to šel ve svém Assault on Wall Street fikaně. Zabíjení hrabivých bankéřů sice částečně pojímá právě jako hon na "ty nahoře", ale zároveň svého hrdinu nechává likvidovat těch systémových článků víc. Mimo jiné se tu zdůrazňuje, jak nikdo nechce přijmout zodpovědnost za to, co dělá a odkazuje se buď na svoje nadřízené nebo všemožné direktivy, které "přichází shora". Zároveň se film nepouští ani do otevřeného happy-endu nebo naopak do nějakého deziluzivního tragického závěru. Jim se ve finále stává mstitelem modrých límečků - přízrakem, který zřejmě bude v akci pokračovat i po skončení filmu. Tím se film ale znovu elegantně vyhýbá otázce, na kterou dnes nikdo nezná odpověď: "Co dál?" Když si teda vybijeme tu frustraci takhle násilně, protože to jinak nejde, co z toho pak bude plynout za následky? Nikdo prostě nemá žádnou vizi, ani Uwe. Proto bych byl opatrný s tím nazývat tento film subverzivní exploatací a Bolla stavět do role vyvržence systému, který si může dovolit komentovat to, co jiní ne, jako to udělali odborníci v novém čísle Sight & Sound. Na to je Assault on Wall Street pořád málo bulvární, málo radikální a málo protisystémový. (13.07.2013)

3,99 hvězdy. Ty přípravy na akt : "všechny vás vystřílím, vy zmrdi" mi přišel už poněkud zdlouhavý, ale závěr (pominu-li tu okatou, ale zato sympatickou, nepravděpodobnost) se opět rozběhl. Co mě bavilo ještě víc byla první polovina, ta ponurá bezmoc, když vám život dá jasně najevo, že bez peněz nesmíte počítat s jeho snadným průběhem. A o co víc přicházíte na účtech, o to víc vám sebere i v jiných rovinách existence. Sere-li se něco tak, že už z toho šílíte, ještě pořád se to může zesrat i víc, to zná z praxe asi každý z nás. Ovšem tady je to dohnáno do extrému a já ty "samá dna" ve filmu prostě můžu, takže za to velké plus. Když přijdete o všechno kromě vlastní fyzické existence, nabízí se buď cesta pokusu o nových začátek, nebo cesta odplaty, pokud víte, na koho ukázat prstem. A ta cesta odplaty se mi tu líbila. Ve filmu mě přeci jen trochu víc baví, když chlápek pořeší své tlaky tříštivým granátem, než čučet, jak spolu s dalším uvědomělým Člověkem v tísni staví školu v Angole. (30.05.2013)

Pokud se Úwe na chvíli oprostí od ultratrapných lesbických upírek a rádobykomediálních porážkových sviní, dokáže se šarmem sobě vlastním zpracovat i seriózní téma, jakým je téměř dokonalé řešení hypoteční krize. Jeho inovativní, neokeynesiánský model regulace trhu, spočívající v totálním vyhlazení všech těch spekulativních zmrdů, co nám tu v globálním měřítku houpou úsporama, jen aby si, krize nekrize, mohli cvaknout další splátku na Ferrari a dovolenou na Barbadosu, je svou jednoduchostí a precizní účinností téměř na Nobelovku za ekonomii! Ano, je to sice místy až Bollestně prkenné, ale všechno to vyváží neskonalá divákova radost z pohledu na hlavu svého investičního makléře, která se ladně rozprskne v úlomcích kostí a mozku nad koláčovým grafem výhodných investičních balíčků Lehman brothers. Moc doufám, že tato "Bollova progresivní regulace" ten zlatý dynamit opravdu získá a ujme se brzy celosvětově. (27.05.2013)

Když jsem to sledoval, tak jsem si říkal, že režisér se snad musel učit u Uwe Bolla, až po shlédnutí jsem zjistil, že je to opravdu od Uweho. Už druhý film v řadě, který od něj vidím (po Rampage), na který se dalo dívat až do konce. Dokonce měl i emoce (bohužel situace ve filmu může potkat opravdu kohokoliv). (12.07.2013)