Kdysi byli bojovníky

Máte filmy, kde se mohou sekat hlavy jak na běžícím páse a klimbáte u toho. Tenhle je drsný právě proto, že není pohádkou ale běžnou realitou. Citíte se ženou, která každý den odklízí zas a znova trosky po mejdanech a maskuje monokly, cítíte s dětmi, co se někde v koutě krčí strachem, jestli fotřík zabije dřív matku nebo je, a nakonec cítíte i s ním, protože možná i on je oběť- pýchy, hlouposti, malosti? (14.12.2004)

Tak dlouho jsem tenhle snímek odkládal až jsem na něho zapomněl. Vlastně jsem si ani nepamatoval o čem že to má být. Škoda že jsem ho odkládal tak dlouho, protože tohle byla pecka ( mezi oči ). Brutální, syrový, drsný, šokující drama vypráví příběh takové (ne)normální rodinky. Napříč tomu, že to nemá žádnej extra příběh je to neskutečně napínavý a atmosféra je přímo deprimující. Nemám co bych tomuto filmu vytkl. Mám jen slova chvály. Vše blo tak jak mělo být. Od kamery, přes hudbu až po dechberoucí herecký výkony. Tohle můžu s klidným srdcem doporučit. Moje rada zní. Čím míň o filmu budete vědět tím silnější může být zážitek. Alespoň u mě to tak bylo. (16.05.2020)

Ty asociace na cikány se přímo nabízí, ale přeci jenom zatímco Maorové byli relativně donedávna vytlačováni na okraj společnosti, naše cikány se kdekdo snažil všelijak integrovat a podporovat. Oba přístupy skončily stejným nezdarem, jen s Maory se na jihu polokoule nikdo tolik nepárá. Tamahori tak podal nám ne neznamý obraz života etnické menšiny na městské periferii, kde v početných rodinách vládne násilí a alkohol, tedy obraz brutální a zalézající hluboko pod kůži. Pohřební haka mi zježila zátylek. Škoda teatrálního konce, ale v celkovém kontextu je to jen chybějící tečka na celkově vbezchybném diktátu. 95% (17.03.2013)

Na tento film jsem už několikrát tady narazil a pokaždý mě překvapilo, jak ho všichni hodnotěj vysoko. Ale vždycky jsem to vypustil z hlavy a na film zapomněl. Včera jsem na film narazil opět, když jsem tak šmíroval po profilu jednoho uživatele, kterej tento film zařadil mezi svý nejoblíbenější. Tentokrát jsem si řek, že se na to už fakt podívám a film jsem si hned stáhnul. Na úvod ještě takovou malou odbočku... Když před pár lety zemřel Pauly Fuemana ze skupiny OMC, objevily se o něm na internetu nejrůznější články. Mimo jiné se tam třeba psalo, jak prožíval bouřlivý mládí na předměstí Aucklandu v jakýsi chudinský čtvrti Otara, která figuruje i v názvu skupiny (OMC = Otara millionaires club). Podle těch článků to vypadalo, že snad vyrůstal někde v Bronxu, tak jsem si řikal, že to je všechno asi dost přehnaný a vycucaný z prstů. Po zhlédnutí tohoto filmu si řikám, že to asi moc daleko od pravdy nebylo. Jinak právě čtvrť Otara je na imdb uvedena mezi lokalitama, kde se natáčelo. Co se filmu týká, tak příběh o tom, jak otec alkoholik terorizuje celou rodinu, nepřináší celkem nic novýho pod sluncem. Ale narozdíl od různejch podobnejch filmů made in USA, tohle působilo opravdu strašně depresivně a beznadějně. Trochu to kazí konec filmu, kde se najednou objeví nějaká ta naděje, která spočívá v síle ducha, návratu k tradicím, atd... Jinak ty maorové mi svym chovánim a způsobem života dost připomínali naše rómský spoluobčany. Celkově bych to viděl tak na 75%. (30.12.2012)

Jediným dojmom z toho filmu je poznanie, aké sú si tie "neprispôsobivé menšiny" podobné. Je úplne jedno, či sú to Maorovia, Aborigéni, Indiáni alebo tí premenovaní na Rómov. Všetci mali prijateľnú minulosť, v ktorej fungovali pravidlá, hierarchie a tabu. Dnes sú na okraji majoritnej spoločnosti, ktorá si s nimi nevie rady, pretože demokratické pravidlá na nich neplatia a iné sú pre zjemnenú väčšinu neprijateľné. Nakrúcajú sa o nich filmy, pretože je v tom exotika, násilie, drogy, skrátka to, čo väčšina chce vidieť, kvôli tej príchuti zakázaného. Ja necítim najmenšiu potrebu oboznamovať sa so životom "neprispôsobivých", ktorí sa úspešne prispôsobili využijúc slabiny života väčšiny. (18.11.2021)