Unavení slnkom

Ano ach ano, nu tak, chce se skazať, takové filmově krásné, takové michalkovovskoruské... Ale takto se Nikito s dějinami nevypořádáš. Kdyby tento film natočil Michalkov někdy na počátku perestrojkoglasnosti, ještě bych pochopil i když netleskal. Takto jsem velmi na rozpacích. Tady prostě krásné obrazy a krásní herci a krásná hudba a krásné pózy nestačí. Anebo ti Rusové snad opravdu nemají šanci... - - - P.S. Doporučuji inťákům přečíst si něco o stalinismu, ale ať to prosím není Solženicin! - - - P.P.S. Mimo mísu - vybavujete si, jak "pokrokově" nám zcela nedávno servírovali umělecké srdceryvné dokumenty o tom, jak komunisti popravili Rudolfa Slánského? . . . NASSSRAT! (20.10.2005)

Rozhodně ne špatný film. Svým tématem naopak silný a významný. Ovšem jako celek dosti zdlouhavý (především svojí expozicí) a tím pádem i bohužel chvílemi nudný. Víceméně klasický kvalitní film, jehož kvality jsou neoddiskutovatelné, ale který mě nikterak neuchvátil a zanechal ve mně spíše průměrný zážitek. 6/10 (29.01.2014)

Film, v němž se potkává poetika Višňového sadu s poetikou socialistického realismu. Poetika starého poklidného buržoazního světa s chaotickým a bizarním novým řádem stalinistické linie. V poklidných kulisách sovětského venkova, v haronickém rytmu tradiční ruské rodiny, rozehrává se zprvu nenápadný, posléze však naprosto strhující příběh pomsty a svědomí. Příběh člověka v masomlejnku dějin, člověka, sežehnutého (nikoli unaveného!) sluncem revoluce. Není pochyb o tom, že komorní příběh podobně jako v kinematografii jugoslávské metaforicky zrcadlí svět stalinského SSSR (tedy svět formovaný a vláčený ideologií). Zrcadlí ho se sugestivitou až děsivou, přitom nijak nevynucenou prvoplánově šokujícími záběry. Zároveň Michalkov rozehrává neobyčejně čisté a uvěřitelné tóny romance, ve kterých dominuje neuvěřitelně charismatický výkon samotného režiséra a především jeho dcery Naděždy. Jejich vzájemné souznění je absolutní, překrásné, nepopsatelné. Drama člověka, který věří náboženství nového řádu, utopii krásného zítřka, a sám se posléze stává jeho obětí, je díky těmto dvěma něčím napovrchu civilně harmonickým, pod povrchem drásavě dramatickým. Fantastický výkon předvádí i Oleg Menšikov, jeho studie vnitřně rozpolceného člověka má čitelnou strukturu a obrovskou vnitřní dynamiku. Absolutní je pak Michalkův cit po kompozici obrazu, pro střídání poklidných výjevů staroruské rodiny a až komicky koncipovaných vpádů socialismu do života lidí. Leitmotivy kulového blesku a bloudícího stěhováka rámují precizní kompozici, dodávají ji pravidelný rytmus i přídech absurdity. Konstrukce stalinského balónu pak symbolizuje věčnou přítomnost vůdce ve všednodenních radostech i strastech. Nelze nezmínit ani píseň, která dala filmu jméno a která svou melancholií vhání slzy do očí. Michalkovova výpověď o stalinském režimu je proto tak účinná, proto tak bezprostřední, že není sama o sobě žalobou, ale zaujatým vyprávěním o osudech lidí. Lidí, jejichž životy fantomický vůdce jedné šestiny světa spálil na popel. (25.10.2006)

Propletenec vztahů, starých křivd, pomsty a nelidskosti. Můj osobní názor je, že jediný důvěryhodný obraz totalitního systému dokáží vytvořit pouze v té zemi, které se týká. Jako např. těžko někdo natočí lepší obraz posledních Hitlerových dnů, než Němci v Pádu třetí říše. Nikdo z venku kdo to zná jen zprostředkovaně, nikdy nevystihne skutečný život lidí uvnitř. P.S. Je to nošení dříví do lesa, ale Michalkovova souhra s jeho dcerou je fantastická. (20.10.2005)

Nejsem si ani trochu jistý, zda jsem všechno pochytil. Myslím, že ne, ale rád si to nechám dovysvětlit, abych mohl přihodit i tu poslední hvězdu, jelikož ač jsem se trochu ztrácel, Unaveni sluncem se mi ohromně líbilo. Popisky k filmům nečtu a tak jsem první půl hodiny nechápal, v čem a kde je ta výjmečnost...ale měl bych být trpělivější - je tam. (07.10.2013)