Blade Runner 2049

První dojmy: něco (srdce, poetika, větší deprese, osudovost) tomu chybí. Jako člověk, který původní film zbožňuje, jsem měl možnost se vrátit do stejného světa po 30 letech a vidět z něj mnohem více než v původním filmu. Bohužel větší záběr obsahem a komplexitou ubírá na osobním prožitku s postavami. Formálně vše odpovídá/cituje originál, ale je to jako srovnávat prózu a poezii. A pro mě je původní film jako báseň... PS: lidé, kteří předchozí film neobdivují mají výhodu PPS:: je to dlouhé a současně je těžké něco vystřihnout // Dojmy po druhé projekci jsou ... naplňující. Očekával jsem, že délka bude napodruhé problém, nebyla. Film má velice silné okamžiky, formálně je dokonalý. Stále v něm nacházím zásadní problém a to nedostatek emocionálních vrcholů jako ve filmu původním a nepříliš meditativních sekvencí. Ale dám tomu pár let, protože i původní BR musí v člověku uzrát a BR49 bude jiný. Překvapivě se mi projevila i hudba jako vynikající a samostatně fungující - Mesa je syntetická hymna budoucnosti. Pokud najdu čas, rád bych se více rozepsal o filmu a jeho obsahu, protože je tu tolik myšlenek, linií, nápadů a rozvětvení. Co je důležité, BR49 navazuje na původní film, rozvíjí jeho myšlenky a pokračuje v nich, je v mnohém věrnější původní knize a především, oproti původnímu filmu se tu obrátili role, svět funguje jinak. Komplexněji. (06.10.2017)

Jedničku nemám prakticky vůbec zažitou, netuším, zda je to v případě pokračování zásadní problém, nicméně oslovit mě nedokázalo. Každopádně nejprve je třeba říct, že už předchůdce rozhodně nebyl filmem pro každého. Ano, přeformuloval estetické normy science-fiction, potvrdil, že Ridley Scott umí velké věci a že předlohy Philipa K. Dicka mají velký potenciál. Oceňuji jít nezvyklou cestou, než na co jsme zvyklí v případě běžného hollywoodského blockbusteru. Oceňuji preciznost, se kterou tvůrci k látce přistoupili, oceňuji výtvarné řešení, jenže z toho všeho pramení i hrozba odcizení. A zrovna to se stalo. Ona opulentní oslava designu, ona přesná, ale odcizená Deakinsova kamera, ony emoce, které se k nám prostě nedostanou. Herci se tváří, jak by zrovna přišli o vzácnou sbírku motýlů, jsou na můj vkus utlumení až příliš. S obří stopáží se navíc nelze ubránit pocitu monotónnosti, chybí dravost, zapamatovatelné scény. Je toho víc. A ohromná úcta k předloze je znát, což je možná i na škodu. (15.11.2017)

Atmosféra jaxviňa. Menej náznakové než Scottov film, avšak stále výborné v ne- ľudskej existencialistickej rovine, ktorá trčí spod povrchu, skvelo pracujúceho s úmyselne navodenými očakávaniami diváka, prechytračeného vlastnou chytrosťou. Chcelo by to ešte dotiahnuť Letovu linku a vysvetliť prečo práve K. získal práve tieto spomienky. Ale to sú len detaily. Wanna be in Luv with Joi. 10/10 (14.10.2017)

Místo hluboké melancholie mělké krajinkářství. Místo jednoduchého noirového příběhu neuvěřitelně vláčná a bohužel zoufale průhledná vyprávěnka o hledání smyslu ve světě mizejících vzpomínek. Mezi originálem a tímhle je asi stejný rozdíl jako mezi fyzickým prožitkem a hezky namalovanou kulisou. Zároveň 2049ka dobře dokumentuje impotenci, ke které Hollywood odsoudila současná móda kříšení ikon. Blade Runner byl stejnou měrou poctou historii jako vtahující vizí budoucího světa. Druhý díl je jenom prázdným plátnem, kam Villeneuve a Deakins nanášejí pár nových kontur, ale přitom se nedokáží vyvázat z povědomosti těch starých. Jistě, to ani není cílem. Ale místo vize je výsledkem sterilní muzeum. A bohužel bezkonkurenčně nejhorší režijní momenty, pod které se brilantní Kanaďan podepsal. Je to v klíčových momentech stejné jako čínské finále Arrivalu. Paradoxně uspěchané, nedotažené a scenáristicky vysloveně prostoduché. Šestáková historka, kterou se top šajby snaží přelakovat na klasiku. Původní Blade Runner měl tajemství. Tohle jen průhledně doslovné symboly. Pomíjivá věc, na kterou se za 30 let bude vzpomínat leda jako na testament doby, která se zacyklila ve vlastních vzpomínkách na vizionářské časy. Epocha replikantů s časovou pojistkou. Sázím syntetickou ledvinu. (09.10.2017)

Vtahující, zamžená, pozvolna plynoucí blockbusterová báseň (!) o touze cítit "něco skutečného", touze být (člověkem, živoucí bytostí) v pustém a umírajícím světě neschopném rozlišovat mezi tím, co ještě je "skutečné" a co je pouhou náhražkou, ve světě zbaveném vší živosti, radosti a naděje, jež v duchu soudobé poetické biologie ukazuje, že to, co v prvé řadě odlišuje živé bytosti od strojů, je schopnost cítit - cítit kapky zebavého deště či tajících sněhových vloček na holé kůži, dotek a teplo druhého, strach ze smrti a smutek nad ztrátou milované osoby, úžas nad zázrakem zrození (nad životem samotným, člověkem, včelou i drobným kvítkem), závist, soucit, žár lásky... Ostatně, co jiného je život, než hmota, jež zatoužila procitnout a cítit? Spatřit sebe samu se srdcem divoce bijícím, horkým a plným očekávání? (07.10.2017)