Od pěti do sedmi

Obdivujem tipy žien ala Bérénice Marlohe. Ktorým proste stačí, že sú a kade chodia, rozprašujú okolo seba niečo omamné, čo vás sparalizuje a vy sa len nemo prizeráte a viete, že tieto bytosti si s vami spravia, čo chcú. Takže musíte pristúpiť na ich pravidlá a prispôsobiť sa. Alebo...ich proste nechať ísť, vrátiť sa do svojho obyčajnejšieho, no o to viac reálnejšieho života, do ktorého vám bolo aspoň umožnené preniesť si nezabudnuteľné spomienky s možnosťou kedykoľvek si ich pripomenúť a tak trochu prežiť znova. (06.03.2016)

Sled méně, více a mnohem více nevěrohodných životních situací dvojice, která se potkala a okamžitě zamilovala na jedné kouřové. I přes okatou snahu o inteligentní dialogy mnohdy bezobsažné, zaoceánsky zploštělé (bohatě by postačily zplošťující šaty hlavní postavy), černobílé. Věkový rozdíl devíti let, který může být zcela zásadním rozdílem na základní či střední škole prezentován jako příběh stařenky a jejího vnuka (i co se nezbytné cudnosti týče), rozdíl mezi francouzskou a americkou kulturou jako náhodný střet Laponky a příslušníka doposud neznámého papuánského kmene. Při tom "volném spádu" a rychlosti událostí se skoro divím, že mu neporodila předčasně v šestém měsíci a on si v jednom týdnu neodnesl Pulitzera a Goncourta (protože psal bezesporu bilingválně) za omračující povídku o dvou hafanech... PS: Jedna Bérénice ve spodním a její na celý New York zářící sklovina jaro (natož diváka) nedělá, ba ani udělat nemůže. │40% (09.09.2017)

"V New Yorku nikdy nejste dál než šest metrů od někoho, koho znáte nebo máte poznat." A tak Brian přešel ulici, zakouřil s Arielle a já jsem mu to trošku záviděl. Arielle totiž byla krásná, úžasná a jedinečná, takže by mi nevadilo, kdyby na mě měla čas jen od pěti do čtvrt na šest. Samozřejmě troubovi Brianovi rozumím, že se mu splašily hormony a chtěl všechno, jenže já jsem toužil do sebe vstřebat víc jejich štěstí. Ale oni na můj vkus příliš mrhali svým omezeným časem a rozhodně to neroztočili tak, jak bych to dokázal já s Arielle a penězi jejího manžela. (16.10.2016)

Pamatuji si, že když jsem viděl trailer na tento film, tak jsem ho nechtěl vidět. Prostě mě to nebavilo a nezajímalo. Teprve po smrti hlavního představitel jsem se k tomuto filmu odhodlal a fakt mě mrzí, že mě k tomu musel dokopat až jeho skon. Protože je to opravdu moc hezký a povedený film. Film, ve kterém je tolik pravdy až to není hezké. Režisér a scénárista Victor Levin odvedl moc dobrou práci, protože to co se filmu stane působí nenuceně a příjemně přirozeně. To netlačení na pilu jsem ocenil o to více, jelikož díky tomu je i závěr o dost silnější. Anton Yelchin hraje velmi dobře a svojí roli zvládl bezchybně. Bérénice Marlohe je nádherná a ještě k tomu velmi dobře hraje a díky tomu velmi snadno dokážeme pochopit hlavního hrdinu a jeho náklonnost k této francouzské múze. Olivia Thrilby byla velmi příjemná a ta role jí dost sedla. Lambert Wilson je hodně sympatický a krásně doplňuje zbylou trojici. Film má velmi příjemnou zamilovanou atmosféru, která pomalinku plyne a nikam nespěchá. A proto to taky funguje co se stane v poslední třetině filmu, jelikož to není vynucené a dané argumenty fungují, jak po emoční stránce, tak poté logické. Od pěti do sedmi je krásný romantický film. (14.08.2016)

Uh, ti šibe? Ty vogo, ještě, že mě nikdo neviděl, jelikož jsem se z tohoto filmu normálně složil jak zahradní křeslo. Tak jednoduše a taky tak ladně. Křivky mořské panny, moje láska z Dredda Olivia a její oslavný taneček a skvík, lavky, každé slovo, hudba, VŠECHNO!!!!!! Kurrrrrrrva to bylo tak hezký, hele, že, to nebyly jako chlapské slzy, ale normálně vodopády. Ale vůbec se nestydím, zítra to vybuším ve fitku a budu zas #BadBoy. Dokud neuvidím další film, který mě přetransformuje do zahradního nábytku. 'Til then then. #LáskaŽijeKurvaaaaaaaaaaa (27.06.2016)