Človek z mramoru

Socialistický Občan Kane. Jen s tím rozdílem, že Kaneův život nabývá hloubky, Birkutův spíš tragiky, aniž by získal opravdový lidský rozměr. Přijde mi to paradoxní - Wajda chce ukázat křivdy nelidské společnosti, ale samotná osoba, kterou sleduje, zůstává pouhou figurkou i pro něj samotného, i on na jeho existenci jen předvádí své koncepty a myšlenky. Ne že by to nebyl dobrý film, je to hodně dobrý film, ale tenhle aspekt mi neseděl. Asi i proto mě Člověk z mramoru bavil víc, když zůstával dějově v sedmdesátých letech, než když se věnoval minulosti. (12.03.2017)

Chápu, proč se tento film u nás nemohl promítat, stejně tak rozumím tomu, že studentce filmové školy soudruzi ve finále zatrhli dokument o Birkutovi.. Příběh samotný je postupně rozplétán a odhalován, takže budí divákovu pozornost i zvědavost, no a herci v hlavních rolích se mi moc líbili, mladinká Krystyna je nádherným ztělesněním mládí, dravosti, jisté drzosti, zanícení, touhy po pravdě a Jerzy Radziwiłowicz je pro mě symbolem ryzosti, možná naivní, možná idealistický, přesto čistý a nevinný.. Krásně bolavý film s parádním závěrem.. (20.11.2022)

Tento film z roku 1977 připomíná základním schématem Wellesova Občana Kanea. Nastíní legendu prostřednictvím týdeníků a dobových materiálů, přičemž ji postupně prostřednictvím novinářova zpovídání očitých svědků událostí postupně boří a původní představu o subjektu takřka detektivního pátrání obrací naruby. Celý Člověk z mramoru je vyprávěn prostřednictvím dvou časových linií (přičemž všichni vypravěči, které Agnieszka zpovídá a jejichž vyprávění tvoří flashbackovou dějovou linii, jsou nespolehliví... jen mostem přes propast času, přes který Wajda přechází sem a tam - vidíme totiž spoustu věcí, u kterých oni sami nemohli být) a na rozdíl od Občana Kanea rozvíjí kromě zkoumaného hrdiny i charakter průvodkyně filmem - Agnieszky. Člověk z mramoru využívá mnoha různých druhů snímání i filmového materiálu (časová linie padesátých let je natočena klasickým způsobem, kdežto sedmdesáté roky připomínají progresivní „americký“ styl - jaký ráda prosazuje Agnieszka - ruční kamery a dlouhých znervózňujících záběrů, nehledě na různé tvůrci natočené týdeníky, „dobové záběry“ i onen zásadní „dokumentární film“, který z Birkuta udělal mýtus), práce s tempem, s hudbou, s prostředím i s herci. (22.04.2007)

Uznať Wajdov film za legendárny, ako k tomu nabáda distribútor a potvrdzuje to tisícka užívateľov, mi nepripadá ako dobrý nápad. Určite je to zaujímavý film o dobe, ktorú som zažil, i keď vo vedľajšej krajine. Ale to nerozhoduje, pretože všetky procesy sa odohrávali pod taktovkou moskovských dirigentov a odchýlky boli minimálne. Wajdove filmy, s výnimkou Popola a diamantu, príliš neobľubujem. Aj človek z mramoru ma oslovil na hranici 3 a 4 hviezdičiek. Hlavne preto, že ma takmer ničím neprekvapil a ak, tak iba nevhodnou gradáciou. (13.05.2023)

Malý poloprázný sál. Před očima se odehrává příběh mladé inteligentní režisérky, která chce natočit svůj absolvenstký film. (Že by se pan režisér inspiroval svojí mladou nadějnou žačkou Agnieszkou?) Její způsoby nejsou nijak uhlazené, s mírně klacovitým způsobem se dostává kam potřebuje, filmuje mramorovou sochu zamčenou za pletivem, dostává se k archivním snímkům... Na plátně se ukazuje tvář sebevědomého úderníka. Víme na kolik procent překročil plán v 50. letech, jak ale žije teď? Kdo je Mateusz Birkut? Způsob retrospektivního vyprávění rychle vtahuje do děje. Příběh je dobře čitelný i pro ty, kdo nezažily dobu úderníků a plakátů v nadživotní velikosti. Krásný kontrast začínající režisérky, která si jde za svým a úspěšného režiséra, pána v letech, která zasedá v komisích a sklízí slávu. Wajda si jako vždy vybírá národní téma. Nekritizuje, neparoduje, předkládá fakta, přesto je cítit, jak se neskutečně baví, mazlí s tématem, vykresluje detaily. Takhle se píší dějiny! Takhto vzniká velký úderník!! Takto se plní plán na 120 %! Sláva!! (31.05.2014)