Leto s Marnie

Z pomalu se rozbíhajícího posledního filmu od Ghibli studia se vyklubala očekávaně velmi povedená věc. Možná by se dalo říci že očekávání trošku zabilo výsledný projev filmu. Velmi mě vizuálně bavila část, kde se objevují interiéry místností. Krásně čistě navržený byt Anniny matky ve městě, podivuhodně vybavený domek pro letní pobytu u tety a strýce s grandiózní postelí z břízové kulatiny. To, že vizuál má Jonebajaši v malíčku víme již z Ariety říše. (08.02.2016)

Plně bych chápal a možná i schvaloval, kdyby Akademie dala sošku tomuto hřejivému, emotivnímu a pomalému filmu o hledání sama sebe očima dvanactileté školačky než sice krásně hravému a nápaditému, ale příběhově obyčejnějšímu zářezu Pixaru Ten byl ale u ní vždy velmi oblíbený a je taky pravda, že Ghibli studio tentokrát nepřišlo s něčím opravdu fantaskním a výjimečným, co dokáže zaujmout na první pohled. Film má rozhodně své problémy, pomalost se občas mění skoro na zdlouhavost, dialogy sem tam působí jaksi nedovařeně a vyprávění se celou dobu odvíjí velmi záhadně a tajemně, přičemž občas ignoruje i věci, které by vzhledem k rozuzlení měly mít větší roli, navíc pro oči českého diváka (nebo možná jenom mě, kdo ví) byl ten zásadní problém ve vztahu Anny k tetičce řekněme mírně směšný, i když na druhou stranu, z pohledu citlivého dítěte, jakým Anna je, by to zásadní být určitě mohlo. Jinak ale je to opravdu krásný, dojemný film, silný ve vykreslení přátelství a snaze stát se "normálním", v čem obzvlášť rezonuje, koneckonců i v tom prolínání fantazie s skutečností, zobrazením scenérií přírody a sídel (Ghibli a jeho kombinace dvou druhů kresby, jedné pro postavy a druhé pro interiéry i exteriéry je prosté a vždy nádherné) a jaksi celkovou atmosférou, která ovšem plně zúročí veškeré detaily a emoce až po odhalení toho, o co šlo (nebo když to člověk dokáže odhalit sám). Přesto, nemyslím si, že bych měl chuť film vidět v budoucnu znovu, na to je v portfóliu studia i celkové japonské tvorby příliš mnoho mnohem živějších a fantasknějších kreseb, které při tom dokážou vyprávět stále hluboké a emotivní příběhy. 7,5/10 (01.03.2016)

Při čtení anotace jsem se dopustil chybného výkonu. Četl jsem: „Okouzlující animovaný film o přátelství a rodině je první produkcí studia Ghibli, která vznikla bez přímé účasti legendárních tvorů...“ Řekl bych, že kdyby legendární tvorové byli natolik pevně ukotveni v konsensuální realitě, že by byli schopni podepsat smlouvu, tak by se spolupráci s filmovými studii nevyhýbali. Jenže tomu tak není a filmaři si proto musí vypomáhat animací, v hraných filmech pak jinými, dnes už hlavně digitálními triky. Bůh žehnej jejich počítačům! – Japonci, jak známo, animované filmy dělat dovedou a ani tentokrát nezklamali. Dílo je určené přednostně dětským divákům, ale i já jsem příběh sledoval s potěšením, ba dokonce jsem se i poučil. Třeba o tom, že u Japonky se pokládá za vadu na kráse, když má modré oči „jako mají cizinci“. Jenomže holka těma očima dokáže vidět duchy. (01.07.2023)

Říkal jsem to sice už u You Are Umasou, ale klidně to zopakuju: americké pohádky, či spíše animované filmy, mám sice rád, ale většinou z úplně jiných důvodů než ty japonské (evropskou tvorbu tolik neznám, ale takový Tomm Moore jde pro mě mnohem sympatičtější cestou než kolegové ještě dál na západ). A zejména u těch novějších, které spoléhají pouze a jen na prázdné, chladné jedničky a nuly (ne že by si snad Japonci včetně studia Ghibli nepomáhali počítači, ale přesto si dokážou zachovat svůj jedinečný styl a výraznou estetickou stránku - podívejte se třeba, jak úchvatně vypadá Takahatova Kaguja nebo Jamadovci, přitom druhý jmenovaný byl, pokud se nepletu, vytvořen kompletně za použití CGI) - na které se na rozdíl od starých, přesto nestárnoucích disneyovek nebude dát za padesát let kvůli technické zastaralosti dívat - a dále pak na generickou animaci, mi bohužel připadá, že postrádají zásadní esenci, tu, kterou je z animovaného snímku velmi obtížné vykřesat: duši. V ostrém kontrastu s tím pak stojí studio Ghibli se svými tvůrci (a je úplně jedno, jestli mluvíme o veteránech Mijazakim s Takahatou, nebožtíkovi Kondóovi či právě Jonebajašim, o jehož nejnovější dílo se tu jedná), které tuto esenci naštěstí ještě neztratilo. When Marnie Was There obsahuje některé z motivů a prvků typických právě pro tvorbu studia Ghibli, zejména pak práce Hajaa Mijazakiho: mladá hlavní postava (dívka) vyměňuje ruch velkoměsta za čistotu a nezkaženost venkova, kde záhy po svém příjezdu přichází do styku se světem fantazie. Ten je ovšem u Jonebajašiho více zakotvený v realitě (pokud se tedy dá mluvit o realitě a zároveň zmiňovat fantazii); není ani tak pohádkově nadpřirozený jako spíš snově uvěřitelný - tedy jakýsi filmový ekvivalent magického realismu. Jonebajaši je mladý a hlavně talentovaný tvůrce, není proto nejmenších pochyb o tom, že se v budoucnu podepíše ještě pod mnoho režijních počinů. Já si ale ve skrytu duše přeju, aby to mohlo být nadále pod hlavičkou studia Ghibli - bez něj by totiž i ta jeho dosavadní tvorba vypadala (co se výtvarné stránky i samotných námětů týče) značně jinak. (22.03.2015)

Když jsem Léto S Marnie zapínal, říkal jsem manželce: "Hele, je to studio Ghibli, bez Miyazakiho, ale podle nějaké dětské nížky, která se mu prý hrozně líbila. A víc nevím, takže netuším, jestli tam budou kouzla a čáry nebo tam najde sebe sama, nebo co." A světe div se, byly tam kouzla a čáry, Anna našla sebe sama, a nějaké to "nebo co" tam bylo taky:) Jen si tedy nemyslím, že předloha je knížka pro děti:P Nádherná vizuální stránka, tajuplný příběh, který možná odhadnete, ale spíš si budete říkat, jestli je to opravdu tak, nebo úplně jinak. Dětem pusťte raději Cestu Do Fantazie, Marnie je opravdu dost dospělá záležitost. Rozhodně nelituji času s filmem stráveného, ale nemyslím si, že bych se někdy podíval znovu. 80% (17.08.2018)