Adramelech

Celkem kultivovaný erotický film, i když takovému filmu jako je Chuťmelounů (2005) nemá šanci konkurovat. V posledních dnech se na SkTonline objevily nějaké erotické i ryze pornografické filmy, jako třeba Anticipation (1982), který jsem již glosoval, a dále dva anonymní filmy bez jakýchkoli bližších údajů: Domovník, Rychlé, zběsilé a posedlé. Všechno jsem to proklikal. Tipoval bych, že Domovník byl natočený videokamerou někdy začátkem devadesátých let a jeho technická kvalita je otřesná. Film Rychlé, zběsilé a posedlé také nejspíše vznikl v Čechách, ale někdy později a po technické stránce je už dobrý. Mluví se tam sice anglicky, aby film šel prodat do zahraničí, ale hercům občas v zápalu práce uklouzne nějaké to české slůvko. Přičítám tento průlom erotiky na veřejnost skutečnosti, že v těchto dnech občané už obdrželi vyúčtování nákladů na bydlení za loňský rok, kam se promítly zvýšené ceny energií, a mnohým přišla i složenka od finančního úřadu s předpisem daně z nemovitosti, která se oproti předchozímu roku zvýšila o osmdesát procent. Vnímám tyto filmy jako apel na občany: Pohleďte, na světě je plno krás! Tak se nevěšte, nestřílejte se ani neskákejte z mostů. Jsou věci, pro něž stojí za to žít.

Film má totálně slaboduchý scénář. Nemělo by smysl vypočítávat všechny nelogičnosti. Asi nejpraštěnější scéna je ta, jak okradený továrník Louis míří na svoji podvodnou manželku pistolí a hrozí jí, že ji zastřelí. To by si moc nepomohl. Ukradené desítky milionů by zpátky stejně nedostal a ještě by ho zavřeli. Však je ta ženská také úplně klidná, protože takové hysterické chlapy už asi viděla. A vskutku, Louis najednou prohlásí, že ji pořád miluje. Navrhuji opravit scénář tako: Louis místo kašpárkování s pistolí a vyznávání lásky zavolá policii a pachatelku přijde zatknout strážmistr Cruchot. Aspoň sranda by to byla a kromě toho by si Belmondo s Funèsem zahráli v jednom filmu.

Nevím, proč je na SkTonline anglická verze bez českých titulků. Mluvenou angličtinu moc nechytám a to potom člověk těžko chápe zápletku a sotva může takový film hodnotit. Scény, při nichž se víceméně nemluvilo, však byly velmi romantické a přitom prosté sentimentality, což oceňuji, zvláště u amerického filmu.

Typický pomalý hořák, jak se těmto filmům odborně říká. Mladá žena příjmením Lennonová získá práci hlídačky/rančerky v národním parku. Ubytuje se v ranči, vybalí zásoby a začne se procházet divočinou, aby to tam hlídala. Proč je třeba divokou přírodu hlídat? Protože příroda je nebezpečná a někdy se v ní ztrácejí lidé, hlavně děti. V první polovině filmu chodí Lennonová parkem a zažívá různá dobrodružství, např. se jí vybijí baterie ve vysílačce. Také se někdo ztratí a rančeři ho hledají. Začátkem druhé poloviny filmu se Lennonová asi nakrmila lysohlávkami, protože děj získává halucinanční charakter. Všechno je zmatené, s prostorem a časem se dějí psí kusy, ale zaplať pánbu za to, že se tam vůbec něco děje. Copak je možné takhle strašně zabloudit? táži se. Jako odpověď se nabízí fráze používaná v americké angličtině: „Sere medvěd v lese?“

Trochu těžkopádná a rozvleklá alegorie mezilidských vztahů v současné společnosti. Nic moc objevného ani zábavného, ale některé scény byly dobré, třeba rvačka v bahně. Též Vimale Ponsové to při erotické scéně s pouty na rukou docela slušelo.

Pohled do života současných černých Francouzů a zároveň pěkný pavoučí horor. Arachnofóbií netrpím, ale mám pavoukům za zlé, že mi v bytě předou pavučiny. Když doma vidím nějakého lézt po podlaze, majznu ho pantoflem, když leze po zdi, chytím ho pinzetou, aby mi na stěně neudělal flek, a pak ho vyhodím ven oknem. Vaše smůla, pavouci, že nemáte chitinový exoskelet. Nevím, jestli mi v tom filmu přišla děsivější mentalita a způsob života Francouzů, kteří se živí krádežemi a různými ilegálními kšefty, nebo ti expanzivní a vražední pavouci. Nejspíš to první, protože takoví pavouci neexistují, kdežto fracouzské prostředí a poměry, jaké film ukazuje, by klidně mohly být zobrazené realisticky. Ponaučení: Jakmile jednou něco někam naleze a namnoží se to tam, už se toho nezbavíte. Kdyby film nebyl tak těžce postižený fenoménem černé obrazovky, bylo by to na čtyři hvězdičky. „Nic pořádně nevidím,“ volá jedna filmová postava. „No však já taky ne, kurva,“ odpovídám já. Ještě k závěrečné scéně z filmu, nad níž se někteří uživatelé pozastavili. Řekl bych, že filmoví tvůrci chtěli poukázat na solidaritu invazivních druhů napříč živočišnou říší.

Z filmu plyne ponaučení, že na to, aby mohl člověk kvalifikovaně podvádět a obírat lidi o peníze, potřebuje mít znalosti, musí mu to myslet a pokud možno by měl pracovat týmově. Čtrnáctiletý kluk tohle neměl šanci ustát. Opačným příkladem jsou třeba podvodníci, kteří okradou lidi pod záminkou zhodnocení jejich úspor. Přesvědčí je k investicím, které údajně doporučuje nějaká televizní hvězda nebo bývalý komunistický rozvědčík, zkrátka někdo známý, a lidé na to skočí a pošlou peníze na příslušný účet. Peníze pak obratem putují na jiný a odtud zase na jiný účet po celém světě, až někde zmizí. O takových případech se na webu píše velmi často. Nikdy jsem se ale nedočetl, že by pachatel byl dopaden a že by okradená osoba dostala své peníze zpátky. Mimochodem, spoléhat na hrabivost lidí je mnohem efektivnější než spoléhat na jejich soucit.

Zaujala mě anotace: „Přímý televizní přenos v roce 1977 se strašlivě zvrtne a vypustí zlo do obývacích pokojů národa.“ No ještěže nevypustil zlo do ložnic, kuchyní a koupelen národa! Ale lidé mívají televizory v obývácích, to je pravda. Ostatně i dnes šíří televize své (propagandistické) zlo do obývacích pokojů mnoha národů. – Nicméně film rozhodně zlý nebyl, ba naopak bych jej označil za velmi dobrý. Retrovizuál sedmdesátých let vystihli filmoví tvůrci opravdu věrně. Představa satanistické sekty přinášející dětské oběti však spadá až do let osmdesátých. (Z historie připomínám: V srpnu 1983 byl v Kalifornii obviněn jeden opravář svojí nevlastní dcerou z účasti na satanistickém kultu, neboť ji prý přinutil zabít nemluvně a pojídat výkaly jako součást rituálu. V září téhož roku bylo v Minnesotě obviněno čtyřiadvacet dospělých osob z obtěžování stovek dětí během rituálů, které zahrnovaly zvířecí oběti a vraždy. V říjnu čtyři děti z Arizony vyprávěly policii, že byly uneseny satanistickou sektou, omámeny drogami a sexuálně zneužity. V červnu 1984 bylo v Kalifornii vyšetřováno více než sedmdesát dospělých osob kvůli obvinění z kanibalismu, pití krve, pohlavního zneužívání dětí a zavraždění devětadvaceti dětí v průběhu satanistických rituálů, které se měly konat v kostele. V témže měsíci byli v Tennessee obviněni tři učitelé a kazatel z obtěžování, mučení a pokřtění šestadvaceti dětí „ve jménu ďábla“. Série těchto obvinění pokračovala na různých místech Spojených států a v neztenčené intenzitě trvala ještě dobré dva roky. Navzdory obrovskému úsilí policie se nenašlo nic, co by nasvědčovalo pravdivosti těchto obvinění. Jediným výsledkem grandiózní a několik let trvající policejní akce bylo odhalení několika výrobců dětské pornografie a zjištění, že k náboženskému zneužívání dětí dochází hlavně ve fundamentalistických křesťanských rodinách.) Filmaři se nechali inspirovat někdejší fámou a s velkou invencí ji zapracovali do děje. Příznivci mysteriózních hororů by si tento film neměli nechat uniknout.

Celý film byl tmavý. Skoro nic tam nebylo vidět.

Jméno režiséra (dle údajů na ČSFD narozený v září 1975) mi nic neříkalo, tak jsem použil Wikipedii. Píše se tam, že Babak Najafi se narodil v Íránu a do Švédska přišel jako uprchlík ve věku 11 let, když jeho rodina uprchla před íránsko-iráckou válkou. Dva jeho bratři zůstali v Teheránu a trvalo 11 let, než se znovu setkali. (Kde se setkali, se tam neuvádí.) Rodina se usadila v Uppsale, kde Babak strávil dětství. V letech 1998 až 2002 studoval dokumentární režii na stockholmském Dramatiska Institutet. – Já tomu nějak nerozumím. Ozbrojený konflikt mezi Íránem a Irákem trval od září 1980 do srpna 1988. Proč se po skončení války nevrátila Najafiho rodina do Íránu, zvláště když tam zůstali (a zřejmě válku ve zdraví přežili) dva Babakovi bratři. Političtí emigranti poté, co pomine nebezpečí, před nímž uprchli, se přece vracejí do své vlasti. To jenom ekonomičtí vyžírkové dají přednost hostitelské zemi s vyšší životní úrovní. Sám jsem byl politickým asylantem v Rakousku. Když mi StB důrazně doporučila změnu klimatu, navštívil jsem rakouskou ambasádu a projednal jsem s konzulem, zda mě do Rakouska pustí. Poté jsem si začal vyřizovat formality spojené s vystěhováním, což byl značně složitý proces, který mimo jiné obnášel povinnost vzdát se československého občanství. Celé vyřizování trvalo asi rok. (Předpokládám, že Najafiho rodina postupovala obdobně. Bez víza by je přece do Švédska nepustili.) No a jakmile v ČSSR došlo k politickému převratu, začal jsem si vyřizovat návrat do Československa, což byla také docela dlouhá anabáze. V první řadě jsem musel požádat o vrácení čs. občanství. (Z debaty na ambasádě ve Vídni: „Ano, zákon o vracení občanství disidentům byl schválený, ale zatím k němu nemáme prováděcí předpisy ani tiskopisy.“) Ale nebudu uživatele nudit vykládáním o svých osudech. Chtěl jsem jen poukázat na rozdíl mezi politickým a ekonomickým asylantem. Jestli sleduješ stránky ČSFD, Babaku, a tohle čteš, tak se nad mými slovy zamysli. – Film neurazí ani nenadchne, ale je příjemně akční. Hezky to tam v tom Londýně bouchalo. Jenom doufám, že Babak není vizionářem a že nenatočil dokumentární film z budoucnosti.