Putovní divadlo

První hodinu jsem hledal cestu jak se na ten film koukat. Ty další tři jsem si nesmírně užil... Ač jsem některá díla od Angelopoulose již viděl, přesto mi přišlo, že Putovní divadlo se od těch jiných odlišuje (ano, viděl jsem spíše jeho novější snímky). Přistupuje zde totiž k samotnému natáčení trochu jinak než u jeho další tvorby. Pokud totiž v jeho ostatních filmech využívá dlouhé záběry k efektu autentičnosti a realističnosti, zde jich naopak využívá ke stylizaci a distanci diváka. Scénu natáčí co nejvíce ze statických pohledů, v reáliích jsou rozmístěni toporní herci, kteří se buď nepohybují vůbec nebo pouze pomalu a jaksi bez života. Celé to až připomíná divadelní inscenaci. Od té to má přesto strašně daleko, protože Angelopoulos využívá mnoho dalších filmových prvků (protipohledy přes zrcadlo, kompozice do hloubky, jízdy...). Ve filmu také vynikne jeho posedlost lidovými ceremoniály a zábavou. Stejně jako Fellini zobrazuje ve svých až snových vsuvkách klauny či cirkusáky nebo Tarr zase hospodské veselice a pitky, tak Angelopoulos se často nechává unášet prostým lidovým tancem, hudebními průvody, písněmi...a taktéž tím na chvíli uniká příběhu a funguje až transcendentně:) Celkově jsem z filmu nadšen. Jen pozor na tu stopáž, občas je to docela těžké být celé čtyři hodiny ve střehu;) (28.10.2008)

Uufff?! Můj první Angelopoulos. První postřehy: je to film na velké plátno. Snažil jsem se, aby jím můj noťas byl. Čím víc jsem už tak lety viděl filmů, tím víc si vypomáhám mřížkou odkazů – duch krní. Zde, že doba Alexeje Germana staršího s jeho mizanscénou; doba Rivetta s jeho experimenty s filmovou hypnózou pomocí dlouhých stopáží a doba Jancsóa (pár let předtím jeho Elektra a podobná historická zkušenost jeho národa), Janscsóa s Jánosem Kendem za kamerou a s 360˚ panorámováním (– a hned je třeba říct, že German je mnohem dynamičtější, Rivette hermetičtější a Jancsó ve svých nejlepších podobách mnohem méně realistický). Sedmdesátky jako doba, kdy bylo pryč cinéma vérité – a tedy pryč s hesly typu zlatá šedesátá, ale hledaly se jiné cesty precizace narace, její symbolizace, performativnosti herectví… (proč pořád odkazy na Novou vlnu? – hned úvodní scény Putovního divadla působí jak z Truffautovy Americké noci, jen bez toho hihi humoru – on tu je, ale je víc skrytý a potutelný). Lze vysledovat „režijní práci“: „teď přibíhá poslíček, teď projde paní, pány co pouští mlhu (hází letáky), prosím o dost víc…“ A tedy ano: akademické kino s počátky někde v neorealismu a u Antonioniho (a s tím vším my důležití recenzenti, čující, že zde končí sranda a hodí se tedy vše vznešené s čím jsme se dosud setkali, nehledě na dobu, čas, místo, druh média a aktuální příčetnost tvůrce). Akademické kino se vší společenskou zodpovědností, morálností a apriorní nekomerčností. A znovu jména: atmosféra je chvílemi snad i jak Kachyňa - ta lyrizace dějin. S tím, že Angelopoulos má jinou poetiku: vykružuje naprosto precizně každý svůj zaumno-sáho-dlouhatananánský záběr, staví mu pointu – je v tom velmi důsledný, ba jak zde bylo v komentářích řečeno, metodický (…a trochu didaktický). Výtvarnost záběrů je neuvěřitelná, často lze sledovat úběžnice, průsečíky drah a tvarů, geometrické motivy v nich, barevnost, hru s nimi… S rámcem zápletky se mi vybavilo i mnohem pozdější Sbohem má konkubíno – aneb „jsou to jen herci“ (Straka v hrsti), či filmy na způsob „obsluhoval jsem dějiny.“ Co se týče kamery, vidím, odkud si bral později Tarr – na něj tu často odkazuje leckdo. Ale sedí mi k němu i skupinový hrdina (práce s tou skupinkou lidí zde je fascinující -a další jméno: vzpomínky na věčné vynořování se nešťastníků v Kusturicově Undergroundu, vynořuje se nemožnost se navečeřet těch z Nenápadného půvabu buržoazie). Bohužel ve své ignoranci znám jen velmi málo z řecké novodobé historie a časový plán narace mi to neusnadnil. Podobně jako u filmů viděných bez titulků mi proto celek házel poněkud magičtější tvář, než bylo zřejmě záměrem; má chyba. Co se týče obsahu publikovaného zde nahoře, záběrů je mnohem mnohem více – není jich rozhodně osm, to je nesmysl, spíš je jich opravdu 80 jak tvrdí bart_ – každopádně jsem měl lepší věci na práci než je počítat. (18.07.2022)

Elektra vzlyky schoulená v utajeném stínu. Tajemství schované pod nočním plstěným kloboukem. Klobouk zaplašený pochodem armádních čepic. Dusot dechu a zadržovaný nádech vojáků. Pochod dějin a mýtu, ve dvojstupu, odstupu i křížem. Divadlo na divadle, s herci i neherci v "kostýmech" mytických hrdinů. Kontrast. Schoulené, letitě porobené Řecko, vzpřímení vojáci-monarchisté-komunisti. Z prachu Akropole povstávají v dějinných cyklech repliky svobodného Řecka. Hra na Elektru a Oresta se odehraje pokaždé s novým obsazením. - Stínohra po pavlači, hra masek a kostýmů smíchaná s hrou doopravdy. Štrúdl masek rázující, skotačící po obzoru podél moře, podél skal z města do měst, k domovům, až do "nejdedál". Až by divák zatleskal, kdyby představení nenarušoval plíživý halas válek. - Interiéry, v nichž divákovi zaskřípou jeho dětské sny. Sny o místě, které si urvalo střechy a sloupy pohodilo do kouta, okénka vysklilo a zbyly jen rámy - prámy budoucí lodě pro Robinsona a jeho posádku. Interiéry, v nichž dusot dechu pleská po zápražích a rozvalených snech, pukají pod zadržovaným dechem vojáků a pravidelným větráním přivátých vlajek. Procesí přicházející z dáli do "vnitrozemí" věstí smrt, nebo příslib svobody. (28.10.2008)

Helas. Jenomže bez slunce. Mýtus. Jenomže přítomný. Tragédie. Jenomže hraná na pohyblivém podloží dějin, neklidných vrstvách geopolitických zvratů. Lidových vrstvách. V jejichž rukou budou vlát zakrvácené vlajky se svastikami, s kladivy a srpy, s pruhy a hvězdami a mezi nimiž se ta jediná pravá bude objevovat a ztrácet. Theatrum mundi moderního Řecka, jehož jeviště se kymácí pod nohama herců a hereček a kteří jsou předurčeni k tomu vydat svědectví: „Já, Agamemnón, který teď stojí před touto popravčí četou, jsem v roce 1922 přišel z Jónie jako vyhnanec. A vy?“ - „Já, Pyladés, Orestův přítel, jsem byl zatčen v roce 1947. Byl jsem mučen, týrán. Podvol se, říkali. Podepiš. A já podepsal." - "Já, Elektra, jsem byla znásilněna, můj otec Agamemnón zavražděn. Bratr Orestés, má jediná naděje, se ukrývá v horách. Plna trpkosti vycházím v čase občanské války s ostatními do ulic." Výstřely. Osudy. Příležitosti. Ke zpěvu, k tanci, k průvodům po studených plážích, po úzkých stezkách Helenid. Příležitosti k vystoupení s jejich jedinou, zato však široce milovanou hrou Pastýřka Golfo Spiridona Peresiadise: „Dobrý den tobě, Tasso.“ (Toho hrál Orestés) „Dobrý den tobě, Golfo“ (Tu hrála Elekra). Cesta, po které s touto hrou putovali od představení k představení, se klikatila a vedla napříč časem. Často bloudili sem a tam roky, jakoby šílený Hölderlin datoval jejich životy jako své básně ve věži v Tubinkách. Přesto jsou nám dány dvě hranice: Rok 1939 – soumrak vlády diktátora Metaxase. Rok 1952 – konečné vítězství monarchistů. Třináct let oprýskaných vesnic a měst. Třináct let smrštěných do čtyř hodin. Třináct let, na jejichž konci zůstává na pryčně vychladlé Orestovo tělo. „Dobrý den, Tasso...“ Na jejichž konci je opět jedno nádraží v Aegionu na sklonku devětatřicátého roku a jedna píseň: "Ač jsi byl pryč po mnoho let, ty se vrátíš. Plný lítosti žádat o odpuštění, se zlomeným srdcem, ty se vrátíš..." Věčný návrat... Čas... Ale trojí čas. Čas první, mýtický, čas věčného návratu, stvořený pro Agamemnóna a jeho rodinu. Elektra obnoví rozpadlé divadlo, oblékne Orestova synovce do Tassova kostýmu a řekne: „Oreste...“ Čas druhý, historický, stvořený moderním člověkem, jeho paměť, jeho strach. Strach z profánnosti a determinovanosti. Hrůza, že za námi i před námi není Cosi ale Nicota. Hrůza, kterou ale dokážeme zahnat. Protože tu je čas třetí, čas umělecký, čas Angelopoulosův, který režisér stvořil proto, aby překonal oba předchozí. Který sestupuje z výšin jako inspirace do člověka, je ryze subjektivní a dává smysl dějinám. - Dějiny. Ne co se událo. Ale to, co se děje. (12.11.2008)

Na ten snímek je hodně těžké se dívat, ale musím uznat, že i když mě čtyřhodinová dílka na první pohled hodně vyděsila, tak musím uznat, že je to film, který dovede zaujmout. Je to hodně nevšední zážitek, který ukazuje Řecko způsobem naprosto odlišným vzhledem k tomu, jak jej chápeme - jako turistickou destinaci. Silné, dlouhé scény, na které se musíte připravit. (20.10.2015)