Prvý kontakt

Mrzí ma to, obzvlášť ako Villeneuveho obdivovateľa, ale Arrival v mojich očiach zadrhává v rozprávačskom prepojení oných dvoch príbehových liniek. Linka životnej melodrámy Louise je silná a film sa v nej opiera o zmyslupnejšiu a hlavne hmatatelnejšie vyjadrenú filozofickú myšlienku než všetky sci-fi za posledné roky (vrátanie rovnako komornej Gravitácie či samoúčelne nabubřelého Nolanovsho spektáklu bez mozgu). Táto linka sa nedá absolvovať so suchým okom. Ale jej spolupráca s vedecko-thrillerovou linkou komunikácie s mimozemšťanmi, ktorej cieľom je stimulovať divákovu zvedavosť, v poslednej tretine zadrháva. A nie iba zbytočnými a rušivými odbočkami ako útok skupinky vzbúrených vojakov na mimozemskú loď, ale celkovo prelínaním rozprávačských plánov, ktoré majú do seba perfektne zapadať a vo finále diváka knokautovať nejakou pointou. Pri prvom zhliadnutí mi pointa nepripadala nijak odzbrojujúca, pri druhom som si paradoxne lepšie vychutnal Louisine videnia, vediac vďaka znalosti pointy, čo znamenajú. Ani jedno zhliadnutie mi ale neprisnielo emocionalne-intelektuálnu extázu, ktorú to popisuje väčšina kolegov a ktorú by som, po pravde, chcel tak moc zažiť. Soundtrack a atmosféra neskutočné, Amy Adams fantastická. (19.12.2016)

Nemám nic proti tomu, když je vtahující film tak trochu hloupý. Jenže Příchozí mě prostě nevtáhli, takže jsem se přes jejich nepříliš dobrý scénář nepřenesl. Znatelně chybí už jen Deakinsova kamera ze Sicaria, ten šedivý jednolitý obraz mě nudil a strhával pozornost k tomu, co se děje. Což tomu rozhodně neprospělo, protože ten film není dělaný, aby se o něm přemýšlelo, ale aby se prociťoval. Mrzí mě to, bylo by praktické naladit se na Villeneuveovu vlnu, ale co nadělám? Tak jsem jen přemýšlel o tom, jak tu nic nedává smysl, jak jsou postavy nevýrazné a nezajímavé a jak vše jede jen na efekt... a tím myslím opravdu vše od struktury filmu po logiku děje. (Vědec odmítne vědci před prvním setkáním s mimozemšťanem popsat, jak vypadá, "aby byl překvapený". WTF? Ale to je jen jeden příklad toho, jak film zahazuje elementární logiku a věrohodnost, aby mohl nabídnout wow scénu, u níž asi nemá vadit, že především není možné, aby se v prostředí vědců, politiků a vojáků odehrála. To by nevadilo jindy, ale rozhodně to vadí u filmu, který se tváří tak vědecky. Ale co se divit od příběhu, v němž se vědci s cizí formou života pokoušejí komunikovat tak, že ji učí anglicky?) Taky nechápu řeči o odvážné antihollywoodské pomalosti, mně přišel Arrival extrémně uspěchaný emocionálně i dějově. Jakákoliv srovnávání třeba s Odyseou (na které jsem byl v kině shodou okolností před týdnem a opět jsem jí propadl) právě proto odmítám. Tohle není meditativní filosofická sci-fi, ale honička založená na nesmyslné premise, plná nepřesvědčivých ultimát, brutálně tlačených emocí a především nesnesitelného sebedojímání, která veškerý svůj potenciál obětuje tomu, aby "nějak vypadala". (13.11.2016)

Tam, kde Nolan sází do diváka alegorické obrazce, těžce uchopitelné teze, černé díry a to nejlepší z Zimmera, Villeneuve uvolněně a s přehledem precizně skládá jeden záběr za druhým s chirurgickou přesností, není zbytečně pompézní a nikam nespěchá. Zároveň se nesnaží diváka okatě ohromit wow efektem. Proč ? Protože je prostě lepší, chytřejší, sofistikovanější a nemá to zapotřebí. Arrival je nejlepší drama za poslední dobu. Je ucelené, osobitě zpracované, místy hypnotické, s dechberoucím způsobem podanou výpovědní hodnotou. Nolan je na tvůrčím vrcholu teď. Villeneuve se teprve rozcvičuje. V takovémhle obsahovém formátu měl být technicky opulentní Interstellar. (12.11.2016)

Jeden z těch vzácně jemných a zahloubaných (velko)filmů, které ke svému cíli spějí pomalu a obezřetně (doslova, jako by našlapovaly po špičkách), a v nichž ticho a ševelení větru v trávě znamenají přinejmenším tolik (ne-li více), co tradiční propriety vědeckofantastického žánru a nadlidsky velká dramatická gesta... (11.11.2016)

Jak by to asi vypadalo, kdyby Terrence Malick natočil remake Kontaktu? Možná jako Příchozí, kdo ví... Denis Villeneuve tak nějak odhodil svůj dosavadní tvůrčí styl a jakýmsi back side stepem se dostal k přemýšlivé filosofické sci-fi, v níž rezonuje současný status qou světa, světa plného iracionálního strachu, obav z čehokoliv nového, cizího, neznámého, světa na hraně civilizačního zlomu...jako by se zhmotňovala znovu éra kubánské krize (či třeba doby před první světovou válkou) a svět zase jako Kubrickovský Dr. Divnoláska sedí obkročmo na atomové bombě, přeneseně na sudu s prachem...stačí jen zbloudilá jiskra... Villeneuve je geniální filmař, jako v Zmizení buduje svůj film spíše než na vizuálním na intuitivním, bravurně zvládá vizuál a emoce přesouvá do práce s ruchy a ambientní hudbou (oboje strhující). Stejně jako v Požárech do středu svého světa staví silnou ženu (což dělá i Robert Zemeckis ve výše zmíněném Kontaktu), která prožila/je cosi silně tragického, co ji poznamená na celý život. Tvůrci staví do centra pozornosti lingvistiku, jazyk jako největší hodnotu, POZOR SPOILERY jako dar. Naučit se cizí jazyk znamená naučit se jinak, nově chápat, vnímat, přemýšlet. Navíc, když by vás někdo byl schopen naučit používat jazyk bez arbitrárnosti znaků. Používat slova výhradně za existence příčinných vztahů mezi jazykovým znakem a označovaným jevem...taková slova mimochodem zná i současná čeština, nazývají se onomatopoeia, čili citoslovce (haf není jen náhodné slovo, je to převedení zvuku do řeči). K tomu tvůrci přidávají teorie moderní kvantové fyziky, že Vesmír nemá pouze tři, popřípadě čtyři rozměry, ale mnohem více, přičemž čas je jedním z rozměrů a subjekt je schopen ho vnímat v celistvosti, ne pouze lineárně, jak je vlastní člověku, odráží kvantovou fyziku a její vliv na popkulturu. Naprosto skvělé bylo, jak podvědomí hlavní hrdinky pomalu a nejistě naznačovalo to celistvé vnímání času...tu podobu modelíny a mimozemšťana, tu dětskou kresbu její dcery a skutečného kanárka, který signalizuje, jestli je ovzduší dýchatelné...ty záblesky paměti, prostřihy do minulého, co ovšem je ve skutečnosti teprve budoucí. A tíha oběti, kterou musela hrdinka coby budoucnost své dcery znající matka, podstoupit...ona melodramatická linka mne hodně bavila (a to žánr melodramatu obecně v oblibě nemám). Celým příběhem rezonuje reflexe střetu dvou nestejně vyvinutých civilizací, při kterém hrozí, že vyspělejší civilizace potlačí (a možná i zdecimuje) tu druhou, jak se to stalo v dějinách lidstva už tolikrát (Angličané Maory i Aborigince, evropská kultura indiány atd.). Kudy tedy vede cesta ke hvězdám? Spojit lidstvo, překročit propasti, které nás rozdělují, udělat další evoluční krok - na Kardašovově škále postoupit k Civilizaci typu I - totiž k tzv. planetární civilizaci. Denis Villeneuve letí ve ,,Star Treku"...snad do něj jednou nastoupí všichni...každopádně jeho připravovaný Blade Runner bude zcela jistě velká filmová událost! (24.11.2016)