Zmenšovanie

Začínalo to celkem zajímavě, ale ke konci se to zvrhne v něco hrozného (hlavně od nástupu vietnamské disidentky už mě to v podstatě přestalo bavit a její postava mi tam strašně vadila). Při sledování mě napadalo, že všichni budou určitě chválit Christopha Waltze, který je zde vážně skvělý, a psát o "nevyužitém potenciálu" námětu, protože to je oblíbené klišé místní komunity (většina lidí obecně má při psaní o filmech problém vyjadřovat se neotřele, proto se v podstatě stále opakují, mě nevyjímaje). Neupírám filmu jistou zábavnost, hlavně v první polovině, ale jako celek mě bohužel neoslovil, a je mi spíše protivný tím brnkáním na apokalyptickou strunu; subjektivně mi navíc přišel i příliš dlouhý a převážně nesympaticky obsazený. (04.01.2018)

Zmenšování se nedá upřít řada výborných filmařských myšlenek a postupů, které z něj činí i v dnešní době snímek zajímavý a originální. Hlavním vyprávěcím koridorem je zpočátku právě motiv zmenšování lidstva za účelem záchrany skomírající matičky Země, přičemž se dramatizuje především samotný proces radikálního tělesného smrsknutí a pozornost je vedena směrem k aklimatizaci hrdinů ve světě budoucnosti, který je obyvatelům "minulosti" líčen jako neuvěřitelný dobrodružný zážitek. Po předpokládaném klíčovém twistu se však Payne vzepře veškerým očekáváním a vystaví alternativní svět, který na malém prostoru v podstatě duplikuje ten reálný i s jeho společenskými neduhy, a namísto dobrodružství a objevování neznámého se soustředí na rozšiřování poznání hlavního hrdiny, jež se stává hlavní doménou vyprávění. Rozdíl mezi velkým a malým světem postupně zaniká a k prolnutí dochází v závěrečné norské části, kdy se propojí také smýšlení toho obrovského, chudobou sužovaného světa, zastoupeného svědomitou a humánní Vietnamkou, a prostopášného playboye Dušana, zastupujícího ten malý, malinkatý kousek světa, v němž je všeho dostatek. Downsizing je rozhodně svérázná výpověď o stavu současné společnosti, na níž je těžké určit, z jakého úhlu je vlastně ozvláštňující - jestli jako futuristická sci-fi s prvky sociální tragikomedie, nebo jako úsměvné drama o lidech, které malé a velké sociální či ekonomické rozdíly znázorňuje důvtipnou formou science fiction. A přestože mi závěr přišel myšlenkově křečovitý a celkový potenciál duality fikčního světa utopený pod nerozhodností, jak onu dualitu co nejlépe vystihnout (jestli skrze postavy nebo skrze prostředí), bavil jsem se i navzdory přepálené délce dost slušně. Čtvrtou hvězdu přihodím také za to, že je to tady jako tradičně solidně podhodnocené dílko... 70% (29.10.2018)

Očekávání bylo obrovské, ale ruku na srdce, kdo psal scénář? Víc dementní film jsem už dlouho neviděl. Potenciál a nápady v sobě snímek má, ale u toho zůstaneme. Nápad je geniální, líbilo se mi pojetí i styl podání ze začátku. Přijde první zvrat a tím se hrne film ke dnu. Časová linie žádná, představu si divák tedy neudělá, jak dlouho Matt byl zmenšený než odjel do Norska. Vše je strohé, postavy vás nezajímají a co je nejhorší, jsou místy protivné. Emoce po celou dobu na nule, lidstvo provděpodobně vymře, emoce na nule, Matt se zamiluje, emoce zase na nule. Celý film si propluje, ale nenabídne nic extra, žádnou myšlenku, napětí nebo něco .... Jednoduše nevím! Potenciál vidím, ale je opravdu skrytý velmi pečlivě. 2/10 = 27% (15.03.2018)

Nápad je to zajímavý, ale sci-fi vydrží jen hodinu po dlouhém úvodu. Pak začíná ekologie, exkurze do norských fjordů a sledování aktivistického dilema milenců. Naštěstí zde hraje slastně cynický Ch. Waltz. Nicméně film možná nevědomě upozorňuje na palčivý problém přelidnění naší planety, které už způsobilo škody větší než všechny války dohromady (globální oteplování znečišťování apod.) (06.03.2018)

Skvělý nápad, u jehož sledování jsem se ze začátku cítil jako kdybych koukal na cokoliv od režiséra Franka Oze. Takové správně ulítlé, střelené a s celou řadou skvělých herců. Vlastně jsem se vysloveně nesmál, ale překypovalo to skvělými nápady, což se také od podobného filmu dalo očekávat. Postupem času se ale příběh proměnil (hlavně v Norsku) v takové dost zvláštní cosi, které se snaží svojí myšlenkou mít globální záběr a poučit nás o populační tématice Země současnosti. Postupem času jsem si začal říkat, co tím jako tvůrci vůbec chtěli říct a docházel jsem až k dotazům o co jim jako vlastně vůbec jde. Přestalo mi to dávat smysl. A nebýt závěrečného „zemětřesení“, tak bych se vlastně také nezasmál. Nakonec jsem tedy byl rád, že jsem skončil u tří hvězd. Mohlo to být i horší, leč to ze začátku vůbec nevypadalo. (02.10.2018)