Paní Bovaryová

Pani Bovaryová je elegantná adaptácia známej románovej predlohy. Takéto typy filmov, zaštítené menom známeho režiséra, často trpia syndrómom vznešenej nudy. Ten vyplýva z pietnej úcty k predlohe, od ktorej sa réžia a spracovanie príliš neodlišuje, takže pre čitateľov predlohy sa film stáva prevažne obrazovým čitateľským denníkom. Porovná si cezeň vlastné predstavy a zážitky už zažitého (v čitateľskej skúsenosti) s filmovou verziou. Veľké emočné poryvy sa z dôvodu opakovania toho istého nemajú šancu dostaviť. Ostáva kochať sa v kostýmoch, interiéroch, prírode a hereckých výkonoch. Druhým dôvodom vznešenej nudy je skutočnosť, založená na experimente. Odišiel som z rozpozeraného filmu na skoro polhodinu mimo obraz. Keď som sa vrátil, nebolo treba žiadne vysvetľovanie, žiadne posuvy. Chýbajúcu časť som samozrejme následne dopozeral. Po jej uzretí nemám pocit, že by nejako extra filmu chýbala. Rezultát: skvelá réžia nezabránila dlhším plochám vznešenej nudy. Tie mohli byť dôsledkom prehnanej úcty k predlohe, ktorej čitatelia sa z filmu veľa nové nedozvedia. Naopak - neznalci predlohy sa môžu ošívať, že román si následne neprečítajú, pretože už jeho filmová verzia je trochu rozvláčna. (28.07.2015)

Snaha zachovat ráz literární předlohy nemusí být vždy na úkor kvality filmového přetlumočení. Pokud snad Flaubert svou předlohou vyvolává dojem černobílého protikladu bíle počestné ženy a jejího ničeného lidství a naopak strnulého, neschopného manžela, dusícího svůj něžný protějšek, Chabrol je ve své dikci jednoznačně uměřenější. A jeho diagnóza moderního lidství na příkladě nešťastné ženy z francouzského maloměsta je ve své mnohoznačné jednoznačnosti o to působivější. V tomto pojetí, herecky skvěle zvládnutém jak Huppertovou, tak jejími mužskými protějšky, může až vznikat otazník, kdo že je vlastně větší obětí: naivní rozhazovačná hrdinka nebo manžel a otec, který nezvládá svůj part a nezaviněně je vystaven hanbě a opovržení, nebo dítě, které má koneckonců už faktem svého zrození právo na přiměřenou rodičovskou péči? A je léčba milenci a zadlužováním opravdu tou pravou revoltou? Tím vytouženým lékem proti nudě a neuspokojení? Buďjakbuď, Huppertová vdechla své nečernobílé hrdince dívčí půvab, krásu a něhu i počestnost, která se neztrácí ani v jejích avantýrách. Zamyšlení, které nám Chabrol nabízí, je znepokojivé a neodbytné. Nezbývá než doufat, že nejen pro nás, pro naši přítomnost, ale i pro doby budoucí. (27.08.2007)

Snad je to kvůli mé nenávisti k Mme Bovary jakožto knižní postavě, ale tenhle film se mi prostě nelíbil. Nělikokrát jsem se přistihla, že mám strašnou chuť představitelku hlavní role lisknout, aby se konečně probrala a začala se sebou něco dělat. Mr. Bovary je sice politování hodný tragéd, ale jeho poslední scéna u postele umírající Mme Bovary byla asi jediná, která mě ve filmu oravdu zaujala. (23.03.2009)

Ruku na srdce: väčšina knižiek tzv. "povinného čítania" s našou dušičkou príliš nezamávala. Možno preto, že sme ich ani nikdy neotvorili: v každej triede sa našlo zopár snaživcov, ktorých čitateľské denníky opisovala celá trieda, vrátane gramatických chýb. Aj ja som sa k Flaubertovi dostal až v dospelosti. A špeciálne k Madame Bovary až potom, čo som sa v autorových denníkoch dočítal, že keď sa počas písania tohto opusu rozhodol hlavnú hrdinku "otráviť", ešte v tú noc sám pocítil príznaky ťažkej nevoľnosti. Privolaný ošetrujúci lekár konštatoval zjavné symptómy otravy! Tomu sa hovorí autosugescia!!! Zvláštny, chvíľami až akýsi chorobný opar sa vznáša aj nad románom ako takým. A hoci sa Chabrol snažil popasovať s predlohou naozaj poctivo, flaubertovské kúzlo je preč, príbeh si neobratne musí pomáhať rozprávačovými barličkami a nebyť Isabelle Huppert, odtrpel by som si to asi tak, ako to opisovanie čitateľských denníkov v detstve, týždeň pred klasifikačnou poradou. (16.05.2007)

Ti, kteří mají rádi věrné adaptace, budou tímto filmem potěšeni. Skutečně zde nechybí žádné podstatné scény, byť pochopitelně byly vypuštěny třeba mnohé Flaubertovy krásné metaforické a sarkastické úvahy - přestože i filmovým příběhem provází nezúčastněný vypravěč (dost lhostejným hlasem) - , a chybí i řada detailů (vynechána byla pro příklad úplně kouzelná postava tchána paní Bovayrové, žoviálního starého alkoholika - dozvíme se zde o něm pouze tolik, že zemřel). Příjemné je, že se film věnuje také vedlejší (ale v podstatě třetí hlavní) postavě románu, panu Homaisovi: což je můj nejoblíbenější a velmi prokreslný charakter maloměstského, sebestředného "učence" antiklerikála. Nicméně věrnost tohoto filmového přepisu slavnému textu je zřejmě i jeho kamenem úrazu. Nenajdeme zde žádné nové překvapivé nápady a aktuální souvislosti, žádné obsahové ani formální hříčky. Vše je velmi uměřené, precizní (zejména herecké výkony a výprava) a konvenční. Já osobně preferuji nevěrné, ale originální adaptace typu nedávného Winterbottomova Tristrama Shandyho - nicméně to je jen věc názoru a vkusu. (05.05.2007)