Ospalá zátoka

„Jestliže v 'Malým Quinquinovi' si Dumont vzal na paškál žánr police procedurals a podrobil ho dekonstrukci přízemností a demencí, tentokrát si zgustnul na ušlechtilých kostýmních midcultech." JFL ---- Cože Dumont dělá s žánrem v Quinguinovi? Dekonstruje ho (...) demencí? A jak asi dekonstruoval (...) „ušlechtilé kostýmní midculty" v Ma Loute? Opět (mám-li ještě malou chvíli mluvit tímhle, jak brzy uvidíme, pomýleným, slovníkem...) demencí, která v Ma Loute hraje neméně dominantní roli, možná dominantnější, než v Quinquinovi? Nejde-li o nešťastný přeřek nebo neobratnost, pokud je to opravdu myšleno s naznačeným záměrem, pak jde o hluboký, a hodně neopatrný zářez do toho, co Dumont v současné kinematografii představuje. ___ Podle hodnocení, JFL z Dumontovy tvorby kromě Ma Loute (snad) viděl Quinquina. A Camille Claudelovou, kterou - podle stručné poznámky, kterou u filmu zanechal - nepochopil. (Každý film nemusí sednout každému.) Ale už u něj si mohl všimnout minimálně jedné věci: Dumontova nápadně specifického vztahu k tomu, co nazvu „divností". ___ Dumontova práce, naštěstí, nespočívá v tom, že by jakýkoli žánr dekonstruoval „demencí". Pokud totiž cokoli vůbec „dekonstruuje", pak je to „demence" samotná. A outsiderství, lidskou „divnost" jako takovou. Ale vykašleme se na to divný slovo - dekonstrukce. Většina - nejen filmových krtiků - jím beztak myslí „boření nebo rozebírání", a kontextu, v kterém se uplatnilo jako pojem, si nevšímají. Dumont „demenci", outsiderství, „divnost" lidství především radikálně znejišťuje, netroufám si teď popsat jakými všemi postupy, ale minimálně tím, že je staví přímo před oči diváka. A to takovým způsobem, aby neměl možnost uniknout pohledem; aby byl nucen „divnost lidství" přijmout za svou, potažmo, konfrontovat se se svou vlastní. V každém případě však nepoužívá „demenci" instrumentálně, jako neproblematický nástroj, kterým by s libovolnými žánry prováděl cokoli; dopad na filmové žánry pocházející z toho, co Dumont s filmy dělá, je druhotný. ___ Aby se člověk vyhnul podobnému „přehlédnutí", stačilo málo, podívat se na Dumontův film Lidství z r. 1999, a možná na kterýkoli jiný, veškerá následující Dumontova práce uvedené základní téma neopouští, spíš dále rozvíjí. A Quinquin ani Ma Loute v tomhle ohledu nejsou výjimkou. Touhle optikou se na určitě dá dívat. Což samozřejmě není nic, co by divák musel. Ovšem, jde-li o poučeného diváka, který viděl leccos, píše o tom do filmových časopisů a při tom se mu suverénně podaří popřít to, na čem Dumontovy filmy stojí? „Divností", se Dumontovy filmy pochopitelně nevyčerpávají, je to jejich podloží, půda, ze které s každým dalším snímkem vyrůstá něco, co divák těžko může předvídat. _____ Dumont sám prozrazuje, že inspirací pro tenhle film mu byly „severské" malby vlámských malířů a francouzské němé, ničím nespoutané, grotesky, které si trochu anarchisticky a trochu surreálně utahovaly z buržoazních postaviček. O malém Quinquinovi zase poznamenal, něco, co limituje i prve zíměný postřeh JFL o „dekonstrukci" police procedurals v něm, totiž, že zločin, nebo spíše pátrání po něm, jakožto svého druhu hledání, má pro něho v sobě auru hledajícího člověka... Autor filmu není majitelem pravdy o svém díle, jím vyslovené nemá žádnou univerzální platnost, a navíc si můžeme být jisti, že nám určitě neříká všechno; tak jako každý zajímavý filmový tvůrce, má svými filmy „na mysli" něco, co se do slov nevejde.... ____ „Nikdo nemá představu o tom, co opravdu působí, jak to působí a proč to působí, což je to, co je na umění zajímavé. Každý se snaží, krom jiného, přijít na to, co vlastně sdělit.” (William Forsythe, profesí nikoli filmař, ale choreograf). ____ PS: Disclaimer: Neviděl jsem, a patrně ani nikdy neuvidím, Panství Downtown. (31.03.2019) (menej) (viac)