Dotek motýla

Herzova tvůrčí adaptace Turgeněvovy povídky, proměněné extrémní gradací a kumulací romantických prvků v surrealistický horor, v němž se snové prolíná s reálným. Film působí silně zneklidňujícím dojmem, který umocňuje přiléhavá hudba s umanutě se vracející písní, jež by se mohla zdát být klíčem ke všemu. Pásma obrazů, lehce konturující příběh vyprávěný jen prostřednictvím náznaků naneštěstí vyústí ve zcela zavrženíhodné odkrytí karet: magie nedořečeného je nahrazena banalitou doslovnosti. Ta nejenže předešlému vyprávění pevné rysy nedodá, ale nadto vše spatřené poskvrní důkladnou reálností. (04.11.2008)

Neskutočne sugestívny film, ktorý poteší každého, kto si pripadá, že sa narodil do nesprávnej doby (a do nesprávnej spoločenskej vrstvy). Jeho vizuálna poetika má až psychedelický ráz. Juraj Herz v túžbe po atraktívnej látke rafinovane využil posadnutosť komunistov všetkým ruským, teda aj nesovietskym, a preto bez obáv z cenzúry siahol po aristokratickom Turgenevovi. Netuším, čo všetko z neho pozbieral, ale jeho film má celkom inú atmosféru než svet realistickej literatúry. Chvíľu po tom, čo grófka odchádza do mesta, vstupuje hlavný hrdina do zámockých komnát, ktoré odrazu vyzerajú ako desaťročia opustené. Divadelne pôsobiace barokové sochy preberajú úlohu hercov. Motív jesene, pohrebu, zmaru a hnitia, adorácia šľachtického stavu, to všetko je späté s dekadenciou konca 19. storočia. Napokon, nasledujúce verše z roku 1893 od Karáska ze Lvovic sugerujú predstavu, že Herz sa ním priamo inšpiroval: „Ó kalná a šerá a mdlá zrcadla benátská, slepnoucí v chvějivém přítmí, jež na ně dýchá den co den mráz prázdných prostor, a obrážející teď časem pouze shrbenou šedivou postavu starého klíčníka procházejícího komnatami opuštěného paláce jako přízrak, krokem neslyšným...“ Kostymérka Irena Greifová nedokázala vytvoriť uveriteľný svet Turgenevových hrdinov. Brejchovej účes je secesný, účes servírujúcej slúžky je zase z 1960. rokov, dámy bez krinolín vyzerajú ako zmoknuté sliepky. Len Pavel Pavlovský akoby vypadol z 1850. rokov, ale to je možno skôr záležitosť castingu. Chápem, že aj nekorektnosť v tomto odbore môže priniesť ovocie, ale tu je bohužiaľ zjavné, že nepresnosť nebola zámerná. Greifová mala šťastie (tak ako v Morgiane), režisér bol silnejší. (15.02.2020)

Báječné! Lyrické snění s čarokrásnou hudbou Luboše Fišera. Snový (nechci psát surrealistický, jelikož to není, snad poetistický) snímek jakoby se oddělil od světa Morgiany, lehce poznamenán Petrolejovými lampami a budoucí Pannou a netvorem. A vysněná, mučivá láska se nakonec zjeví v reálném světě. Ta dívka, o níž nemohlo se jasně říci, zda skutečně existuje, je najednou zde. A hle, jak málo (a nebo hodně?) stačí, aby byl člověk šťasten. Herz ve své nejlepší formě vypráví obrazem tak, jak by se od filmu mělo očekávat. (24.08.2016)

Tak při sledování tohoto filmu cloumaly mnou protichůdné emoce. Ten film by se mi měl (dle mých vlastních preferencí) vlastně líbit. Příběh s tajemstvím, romantické kulisy chátrajícího šlechtického sídla, nálada podzimu, pitoresknost a poetismus. Kameře se často nedá upřít jistá působivost, a vůbec je toto dílko ještě trochu cítit novou vlnou, je to takový dojezd Morgiany. ALE připadá mi, že pan režisér tu tlačí příliš na pilu, že je to až moc romantické, až moc obrazově vyumělkované, až moc exaltované, ta ústřední písnička je (možná vinou přednesu Heleny Vondráčkové) až moc sladkobolná – prostě je to tak moc chtěné, že to ujíždí ke kýči, že se to překlápí do vlastní karikatury (zvláště postava starého sluhy mocně k tomuto dojmu přispívá). Velmi slabé tři hvězdy. (16.02.2015)

Televizní přepis novely ruského spisovatele Ivana Sergejeviče Turgeněva je bezpochyby jednou z mistrovských prací režiséra Juraje Herze, který původní banální romantický příběh pojal ve stylu uchvacujících lyrických obrazů. Na první pohled lze sice Turgeněvovy literární romány vnímat jako náměty přímo předurčené pro podobnou interpretaci, ovšem sám autor se kdysi od své básnické minulosti ostře distancoval a jakkoli zakazoval ji v souvislosti se svým jménem zmiňovat. Dominující složkou této symbolické hříčky zůstává i fenomenální Fišerův hudební doprovod a ústřední píseň v podání Heleny Vondráčkové; oprávněná pozornost samozřejmě padá i na jednotlivé herecké představitele v čele s okouzlující Janou Brejchovou. Nechat se unášet krásou ve všech jejích podobách rozhodně není málo. Zvláště dnes, kdy se tato činnost jeví silně nedostatečnou. (12.09.2010)