Ztracená tvář

„Čím budou ty vaše ručičky zlatější, tím líp pro mne, hahaha.“ Páter Hopsasa, profesor MUDr. Kirchenbruch atd. Když Kráječ říká „jsem děsnej fanda na knížky, jednou jsem dokonce vyloupil půjčovnu“, míní tím pravděpodobně, že je milovníkem literatury a že vyloupil knihovnu. Režisér prakticky neznámého jména Hobl mě ani napotřetí nezklamal. Opět krásná podívaná, opět přesný delikátní humor v lehce stravitelném, nicméně výživném filmu, opět pečlivost v každé drobnosti, důraz na každé marginální postavě. Opět trefné postižení jisté stránky „ducha doby“ (s Marvanem také parodie na Hříšné lidi města pražského – tři roky před jejich vznikem). Opět geniálně jednoduché hrátky s filmem (tentokrát vložky s vědeckou prezentací, ilustrační výjevy v kostele, wtf odnikud se vynořující staré postavy, jistě najdete další prvky, viz též Radek99). Opět podobenství (nebudu moralizovat, zmíním jen nepodstatný detail: Kráječ a dr. kráječ). Nezanedbatelným kladem je, že Hobl dokáže ve své komedii i z Filipovského vykouzlit zajímavou figuru (viz jedinou páterovu scénu, potom ovšem Kráječ), oprostiv ho od jeho typické polohy (prostě „ztracená tvář“). (Dále SPOILERY) Úvod: Brodský představuje svou epochální vědecko-lékařsko-spasitelskou metodu, načež začínají titulky u ležící gangsterské pistole. Atd., atp. Jeho doktor Bartoš začíná jako karikatura doktora Galéna (také on je lékařem chudých), během okamžiku se změní v dandyho, jemuž svět leží u nohou (milenka věda se změnila v prostoduchou slečinku s tenisovou raketou), nazítří je psancem a končí s tváří gangstera jako parodie vynálezce krakatitu. Brodského židovsko-goebbelsovského ksichtu bylo sice škoda, tato ztráta je však více než nahrazena příběhem prototypických tváří, jejich metamorfózami, odlučováním a setkáváním. „Až dosud jsem byl, jak dobře víte, přesvědčen, že člověka určuje za prvé prostředí, za druhé chování, za třetí motivace.“ Pointa mě, po okamžiku finální šokantně aktuální apokalyptiky, pravda poněkud zaskočila svým „vše se v dobré obrátilo“, ale jak se ukazuje, ono je to s tou vlastní tváří také všelijaké. Ostatně, „nehne se ani myš, střílíme bez výstrahy!“ (05.03.2012)

Typická nesvadbovina, tedy napínavá, nápaditá, černohumorně vtipná a hlavně nadčasová věc. Film je navíc velice dobře natočený, ohudebněný a skvěle odehraný - když se ze scény vytratí "frankensteinovský" Vlastimil Brodský, přebere otěže skvělý Martin Růžek, navíc tady máme i Františka Filipovského (který vypadá trochu jako Lenin), krásnou Janu Brejchovou, Jaroslava Marvana na straně zákona a Ninu Popelíkovou či Karla Effu na té druhé. Zkrátka dost, dost dobré pokoukání. Vůbec bych se nedivil, kdyby o 30 let mladší akčňák Tváří v tvář opravdu opsal hlavní myšlenku právě odtud. (27.09.2011)

,,Nemáš chuť se třít, vokoune?" Jediný moment, kdy jsem se opravdu zasmál. Jinak jako komedie mi tenhle snímek nepřijde, špatný ale není. Kdysi se mi líbil více, připadal mi strašidelný. Nyní oceňuji herecké výkony - vynikající V.Brodský, F.Filipovský i M.Vášová. M.Růžek může hrát postavu jakou chce, ale jeho démonický obličej z něj nakonec vždy udělá padoucha ( na což si častokrát stěžoval...) Černobílá kamera a slumy na okraji města, stejně jako interiér kostela ( s osazenstvem úděsných mrzáků) či nevěstince, vytvářejí temnou atmosféru. Lékařské experimenty pak zavání strachem z neznámého. Závěr hodně metaforický, ale celkově jde o film, na který se dá stále dívat. (10.12.2011)

Film pro pamětníky, který jsem poprvé a naposledy viděl jako sedmiletý v neděli, ve společenské místnosti v ubikaci v rámci dětské ozdravovny v Krkonoších. Přestože obklopen dětskými kamarády na nepohodlných židlích, se kterými jsem do té doby (a od té doby zase dál) nonstop blbnul venku v lese nebo v zařízeních typu jídelna či ubytovna, byl jsem natolik vystrašen jistou horrorovitostí příběhu a dusnou a napjatou atmosférou, ve které se odehrával (resp. do které jej tvůrce dobře zahalil), že jsem toto čb dětské trauma vytěsnil až za několik týdnů. Do té doby se mi vracelo často, když jsem se zdržoval s usnutím. Komentář nepostrádá hlavní znaky psychoanalytické hysterie. (27.09.2010)

(2x) Objev, který může zakrýt každý zločin... může vzít tvář celému lidstvu... může všechno i ovládnout celý svět! Zdařilý vědecko-fantastický snímek na téma zlo, které může přijít s každým převratným vynálezem. Ztracená tvář stojí tak trochu ve stínu slavného Krakatitu. Tenhle pozapomenutý kousek z půlky zlatých šedesátek je plný absurdity a kritiky spoločnosti hraničící s jemnou provokací. Jako vrchol vidím scénu, v níž lhostejného doktora v podání Martina Růžka donutí dívat se na medicínské experimenty jendině arogantním způsobem – násilním přepadnutím a přivázaním k židli v koutě místnosti. ,,Takhle se pro vědu neobětoval ani samotný Pasteur..." Film lze brát jako originální crazy komedii, retro kriminálku z první republiky (vedle pár zlodejíčků jako vystřižených z Hříšních lidí hraje hlavního policistu opět "rada Vacátko" Jaroslav Marvan, jak jinak), podobenství nové filmové vlny 60. let i jako filosofický film řešící vedle problému zneužití vynálezu i otázku podstaty člověka v rovině tvář verzus povaha. ,,Člověk se přece uvnitř nezmění jenom tím, že se popálí, pořeže nebo podstoupí chirurgickému zákroku." Herecký koncert Vlastimila Brodského ve filmu se skvělým scénářem a artovým laděným – dialogy se střídají s vnitřním monologem a retrospektivním komentářem hlavního hrdiny a obraz hlavní dějové linky se doplňuje s abstraktními záběry a flashbacky ve filmovém negativu. Pozornému divákovi neujde opakování a stupňování mnoha situací, prostředí a podobných scén, které ve filmu vyvolává jakýsi pocit věčného koloběhu života. Po herecké stránce zaujmou kromě již zminěných pánů Brodského a Růžka výborní ve svých rolích Marie Vášová, František Filipovský a Jiří Vala. (11.06.2017)