Moonlight

Křehký a citlivý film o ránách dospívání a nelehkém vylézání z pevností, které si sami kolem sebe proti té bolesti stavíme, což platí pro všechny bez ohledu na etnickou či sexuální identitu. Jenže pro některé jednotlivce je to ještě náročnější a bolestivější právě kvůli okolí. Prostředí afroamerické komunity v chudých čtvrtích v žádném případě není v tomto ohledu výlučné, ale rozhodně je výmluvné právě pro to, co v ohledu maskulinních vzorů chování a rolí vídáme kdekoli jinde na světě. Barry Jenkins ve svém vynikajícím scénáři rozvádí téma osobní identity skrze tři časové roviny i tři jména hlavního hrdiny, která si příznačně nikdy nezvolil sám, ale současně se s nimi zkouší sžít. Ani jedno z nich ale jeho nevystihuje a o to drásavější je pak finální napětí, jestli dokáže odpovědět na otázku, kdo je. "Moonlight" je jeden z mála filmů, které si tu problematickou cenu Oscar za Nejlepší film vskutku zaslouží, protože neodráží nějaké dobové trendy, kampaně či politiku, ale představuje jeden z ideálů kinematografie - osobní a osobité dílo, které díky perfektnímu využití celého spektra výrazových prostředků od herectví přes narativní strukturu po formální postupy destilované z rozmanitých vzorů (tady přiznaně např. Wong Kar-Wai a Hou Hsiao-hsien) rezonuje hluboko v nás a vede nás ke katarzi týkající se témat osobních i obecně lidských. A vedle toho nás vystaví ohromnému náporu emocí, byť je většinu času skrývá pod povrchem. (03.05.2020)

Netradiční námět černošského filmu, který ale nějak zvlášť neohromí. První dvě části filmu jsou o něco zajímavější než ta třetí. S finální drastickou změnou postavy na "50 Centa" jsem se moc nesrovnal a bohužel i příběh přestal být časem zajímavý a jakoby bez nápadu. Je to ale dobře zahrané a životní příběh Chirona působí hodně skutečně. Psychologická stránka filmu je totiž zpracovaná na jedničku. Z mého pohledu ale děj začal v druhé polovině pokulhávat a těch lepších momentů ubývalo. Šlo z toho asi vymáčknout víc, protože herecky to opravdu nemá chybu. (09.02.2017)

První třetina je 10/10 subtilní coming-of-age alegorie kterou si fenomenální Mahershala Ali zcela právoplatně krade pro sebe. Zbylé dvě třetiny jsou "JEN" introspektivní sugestivní sondou o sebepoznání jednoho černošského mladíka, který pochybuje o své sexualitě. Což je škoda, poněvadž Berry Jenkins měl jedinečný potenciál na to, aby natočil nejen ambiciózní nezávislé/artové drama, ale rovnou pomyslný vrchol queer cinema. Formální stránka je mimochodem úchvatná - ještě nikdy jsem neměl tu čest vidět tak pečlivě nasnímané spirálovité kamerové krasojízdy, no a vizuál saturovaný do azurových barev je naprosto pohlcující.... [#A24RULES!] (06.06.2020)

Slza pomalu stéká po tmavé tváři, brzy ji bude následovat další a divák se ptá sám sebe, kolik výrazně lepších sociálně laděných dramat už viděl? Hodně. Hloubku to nemělo, emoce chyběly úplně. Tři fáze mladého života. Dětství, dospívání, dospělost. Zamlklý chlapec Chiron ve třech poloprohraných dějstvích. A v každém se poměrně mdle pohybujeme, nedokážeme se s mladíkem ztotožnit, jeho trable spíš kloužou po povrchu, než aby razantněji zasáhly. Mateřskou láskou nenaplněný hoch (Naomie Harris asi jako jediná herecky zaujala, i tak tahle linie není nijak dramaticky zajímavá) a celý tým okolo tak útočí na zlatého plešouna všemi prostředky a já jim to vůbec nezbaštil. Neříkám, že je to nějak uměle přikrášlené, jenže ono to je tak nějak nijaké. Na mě jednoduše pasivní a nefunkční. (03.02.2017)

„Jdu takhle po centru a najednou vidím negra, jak sprintuje s novým laptopem pod paží. Vypadal úplně jako můj. Paxem se ale uklidnil, protože jsem si vzpomněl, že ten můj je v garáži na řetězu a myje mi auto.“ Byla by to jen obyčejná nezáživná, tupá a nudná negrobukvařina, kdyby loni Džáda Pičr Smisová tolik spravedlivě negronebojkokotovala předávání cen akademie, protože populace negroameričanů je přece třináctiprocentní, a tak je do očí bijící diskriminací až rasismem, že negr vyhraje nějakou tu cenu v šesti hlavních kategoriích maximálně každý druhý rok. Statistika ji sice s úsměvem na faktoriálu kope do prdele, ale já s ní naprosto souhlasím a myslím si, že by na to konto okamžitě měli z antidiskriminačních důvodů nechat nějakého mouřenína vyhrát třeba i mistrovství světa v plavání, ač na to negři nemají fyziologii, a to například tak, že by všechny ty zkurvené bílé rasisty diskvalifikovali za hajlování u motýlka. No a tak tu máme obyčejnou nezáživnou, tupou a nudnou negrobukvařinu, co naprosto, ale naprosto oprávněně vyhrála Osrala, i když by po ní za normálních okolností neštěkl ani prašivý ghetový pes, a nejlepší vedlejší roli zcela zaslouženě získal negr, jenž se během pěti minut dvakrát prošel před kamerou po ulici a toporně se přitom culil jako afrovečerníček. Prostě dechberoucí ukázka živočišného negroherectví, po které může také nominovaná, zasraná bílá huba Míša Šanón jen závistivě praštit hlavou do třináctého dodatku, zalitovat, že není čokoládový, a odebrat se hrát po zbytek kariéry maňáskové divadlo na harlemské poutě. Ovšem s negrokašparem a negročertem, nejlépe zbuznělými, bo jinak diskriminace, rasizmus a homofobie!!! Jsem docela zvědav, co se stane, až o sobě teď opodstatněně dají vědět latinořímané a ťamanoameričané, kterých je dohromady dvakrát více než ploskonosích. To asi Osrala jednoznačně dostane sociálně laděná telenovela Sanšájn portorikánsko mexického bojovníka za vyšší sociální dávky - Josého Armanda Mižigara - o lhostejným systémem utiskovaném, teplém čínském horníkovi, který bude dvě hodiny ukrutně záživně kopat kobalt pro necitlivého, multikulturně odtažitého bělocha, až se nakonec rektoryvně přitulí k nějakému hispánskému buzerantovi, přičemž cenu za nejlepší mužskou vedlejší roli získá Mao Ce-Tung, jehož portrét tam ve dvou krátkých záběrech nesmírně sugestivně visel na zdi. Můnlajt se tak stal evidentním nástrojem bezprecedentní mediální diskriminace všech filmařsky talentovaných bělochů militantní rasistickou židonegerskou klikou. (01.04.2017)