Záhada Silver Lake

Vzhledem k tomu, že kdysi jsem matlal scénář k něčemu podobnému, tak lze říct, že by ten film měl mluvit mojí řečí, leč přesně v tomto aspektu se s Mitchellem strašně míjím. Hlavně tím, jak se film neustále snaží vytvořit onu surreálnou atmosféru metačasu, kterou ale permanentně nabourává neustálýma konkrétníma pastišema a citacema, které jdou až do takových extrémů, že se využívají jako pozadí malovaná plátna. Přesto si nedokázal vyřvat natáčení na film, takže sledujeme sebevědomé odkazy na noirové postupy v nehezkému a neodpouštějícím digitálu, kde pramalý rozpočet (8 a půl mega) vynikne několikanásobně hůř. Ve světě, kde existuje Inherent Vice, Brick nebo David Lynch nemá cenu Under the Silver Lake brát vůbec v potaz. (13.03.2019)

Zvláštně atmosférický neo-noir, který nápaditě připomíná Davida Lynche nebo Nicholase Refna. Hypnotický styl s několika hodně eRkovými „what the fuck“ momenty je chvílemi na hranici cringe, David Robert Mitchell má ovšem pozoruhodnou schopnost tuhle hranu se ctí ustát. Scénář chrlí jeden popkulturní odkaz za druhým a do jisté míry se v tom šifrování všech referencí na díla jiných autorů může divák dobře ztotožnit s ústřední postavou, která se také potýká se všemi možnými šiframi a skrytými významy. Film, který buď zahodíte nebo budete fascinováni. (27.10.2020)

,,NAJEDNOU SE OBJEVILA SPOUSTA PLAKÁTŮ SE ZTRACENÝMI PSY, LIDMI A HUDEBNÍMI NÁSTROJI ZA POSLEDNÍCH PĚT LET. NĚCO DŮLEŽITÉHO PŘICHÁZÍ. CÍTÍM TO. MŮŽE TO BÝT NĚCO S OBCHODEM SE SEXEM NEBO DROGAMI, VELRYBÍMI RITUÁLY, NEBO SE ZABIJÁKEM PSŮ, NEVÍM. STÁLE VÍC JSEM PŘESVĚDČEN, ŽE TEN POLIBEK SOVY S TÍM MÁ NĚCO SPOLEČNÉHO.…“ /// Jste přesvědčeni, že svět je plnej tajnejch kódů a skrytejch záhad? Nebo že žijete špatnou verzi svýho života? Tolik filozofie… prostě kokotina, která ovšem celkem vzbuzuje můj zájem. Možná kvůli těm podivnejm skutkům…ROZUMNÍ LIDÉ NECHTĚJÍ ZŮSTAT NA TOMTO SVĚTĚ! - se jim kurva nedivím, když nám servírujou takovouhle zábavu. Postupně zjišťuju, že tady asi někomu řádně jeblo. Nebo jde o umělecký ambice? Nejsem schopnej posoudit…, ale myslím, že scénář byl psanej pod vlivem návykovejch látek. Taková fakt zvláštní kravina, která je stejně zábavná jako debilní. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Ženský na mě neustále štěkaj. 2.) Chtěl bych někomu rozšlehat lebku kytarou Fender Mustang Kurta Cobaina. 3.) Thx za titule „katrab“ a „poirot“. /// PŘÍBĚH ** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (27.02.2019)

Tenhle neonoirový mashup nejspíš naštve ještě víc lidí než Kniha obrazů (protože na něj kvůli Garfieldovi přijde do kina víc diváků). Oba filmy jsou spíše než na vytváření něčeho původního založené na rekontextualizaci dřívějších mediálních obsahů a hledání skrytých významů v popkultuře, představující v Silver Lake základní referenční rámec. Všechno odkazuje k něčemu, co v minulosti vymyslel někdo jiný. Neexistují originály, jen kopie a přepisy. Proto se příběh musí odehrávat v Los Angeles, městě, které hrálo v tolika filmech, až se stalo remakem sebe sama. Mitchellův třetí film drží pohromadě díky vtahující atmosféře na pomezí Vertiga a Čínské čtvrti a pseudo-detektivní zápletce. Ta je rozvíjena tak absurdními, totálně lynchovsky mindfuck způsoby, že namísto satisfakce z odkrývání nových souvislostí přináší jen postupně prohlubovanou frustraci. Pro nás i pro hlavního hrdinu, paranoidního flákače jako z devadesátkového indie filmu, jde tak skoro o dvě a půl hodiny oddalovaného vyvrcholení (jediný uspokojivý styk se odehraje během prologu). Po celou dobu to je současně ohromně zábavný, současně uctivý i potměšilý pastiš klasických i postklasických noirových filmů (a hudby z nich), jehož většinu „nedostatků“ lze interpretovat jako uvědomělou a ironickou práci s určitými konvencemi a stereotypy. Třeba redukování ženských postav na víceméně pasivní objekty můžeme chápat jako kritiku „male gaze“, protože přesně takhle ženy na základě jejich mediální reprezentace ve filmech od Hitchcocka a jiných vnímá mentálně nedospělý protagonista, jehož hlediska se film po celý čas důsledně drží. Záhada Silver Lake je ambivalentní postmoderní útvar, kterému se i díky tomu, že nemá střed a pevnou strukturu, daří vyjádřit zmatenost mladých lidí, kteří se snaží marně najít nějaký vyšší smysl ve všech těch příbězích zakrývajících jim výhled na realitu. Pro mne šlo o jeden z nejzábavnějších filmů roku, ale existuje zhruba stejně velká pravděpodobnost, že jej budete od srdce nenávidět. 85% (03.12.2018)

Takto to dopadá, keď začínajúci režisér omylom uverí vo vlastnú genialitu. Preplácaná, zbytočne dlhá a nesúrodá onania (tie 3 scény venujúce sa masturbácii zjavne nebudú náhoda). Garfield výborný, baby dostatočne krásne, soundtrack vynikajúci a filmové aj hudobné odkazy potešili. Nemohli byť však tieto klady v uchopiteľnejšom a zmyslupnejšom filme? Southland Tales pre dnešnú generáciu 4/10 (30.09.2018)