Nikdy si tu nebol

Ztělesněné trauma, ranař i citlivý malý chlapec, který si rád zazpívá s matkou, ale hlavně samozvaný anděl spravedlnosti přicházející pro hříšníky rovnou od bran pekelných. Život ho již nemůže překvapit, vše vstřebává až děsivě chladně. Pár hodin jeho života je nám zde nabízeno ve velmi vymazlené režii, (akce skrze bezpečnostní kamery či pohřeb v jezeře excelentní...) s povedeným hudebním doprovodem, nicméně velmi okrajově, jaksi nekonkrétně, film toho o nikom ze zúčastněných moc neprozradí, jedná se o nekompromisní a drsný pohled to křičících myslí...zachránce i obětí. [Filmový klub Citadela - Litvínov] (04.04.2018)

Jedná se o podobný umělecký zážitek, jako je například Drive s Ryan Goslingem. Jen s tím rozdílem, že Drive je odrazový můstek toho nejlepšího, co daný žánr nabízí a Nikdys nebyl se mu svojí kvalitou jenom přibližuje. Hudba, která u podobných filmů vytváří základní kostku kvality, je v tomto případě třeba dobrá, ale mohla by být klidně lepší. Stejně tak příběh, který není nosným motivem celého filmu je sice jednoduchý a fajn, ale místy také mohl být nápaditější. Jinak ale kamera je kvalitní a i přesto nabízí řadu nápaditých úhlů pohledu, kterých byste se u klasického thrilleru jen tak nedočkali. A samozřejmě Joaquin Phoenix je naprosto uhrančivý a to i přesto, že toho moc nenamluví. Kdyby byl závěr trošku víc údernější, možná bych uvažoval i o pěti hvězdách. Takhle jsou to slabší, ale zajímavé, čtyři zářezy na pažbě stavebního kladívka. (06.03.2018)

Indie varianta Taken bez všetkého, čo ho robilo cool - štýlovej akcie, sympatického hrdinu, gulí či zaujímavého vizuálu. A bez všetkého, čo by mohlo robiť skvelou jeho indie variantu - psychologicky zmysluplne rozpracovanú hlavnú postavu, jej vzťah s chránenkyňou, umeleckú obrazovú stránku, či myšlienkový podtón (pravdepodobne existenciálny). Vyslovene nudný film to nie je, jeho za-každú-cenu-iné poňatie má svoje momenty (napr. posedenie so zraneným zabijakom v kuchyni). Ale ako celok, navyše s tak fádnym záverom, zostáva v šedom priemere. (02.06.2017)

KRITICI považujú najnovší snímok britskej režisérky Lynne Ramsay - You Were Never Really Here za akúsi variáciu kultového filmu Taxikár, režiséra Scorseseho, kde od pravdy nie sú vôbec vzdialení. Veterán Joe v podaní Joaquina Phoenixa má veľa vecí spoločných práve s iným vojnovým veteránom Travisom Bickleom v podaní Bobbyho De Nira... Jednak obidvaja sú totálne v psychickom vyčerpaní, zmietajú sa svojim životom, a takpovediac sú jednou nohou už v hrobe, alebo ešte aká-taká nádej predsa len svitá, pretože prácu, ktorú majú, ich „strašne napĺňa” + stretávajú sa so všelijakým ULTRA-brutálnym násilím, či skôr lepšie povedané, novšia verzia ho priam vyhľadáva, živí sa ním (kladivo ovláda perfektne), ale ani staršej verzii určite nie je cudzie niekomu rozbiť hlavu, či zlomiť ruku... Aj Ekaterina Samsonov má s Jodie Foster jednu spoločnú vlastnosť, konkrétnejšie vysvetlené - postavu, charakter, rolu. / K filmu. Phoenix je herecký extrémista, ktorý sa vskutku vyžíva v typických úlohách rôznych magorov, pričom tu je za pozitívneho, len s tým, že robí atypické, škaredé veci. Neuvidíte ho v dnes čoraz viac žiadanejších komiksových filmoch, alebo niekde v šialených sériach, ako sú Rýchlo a Zbesilo, o to precíznejšie sa vie stotožniť so svojim predobrazom, ktorý stvárňuje. Jeho výkon by som definoval, ako bravúrny a brilantný ! Film má taktiež dobrý zvuk, kameru, strih a hudbu. Taxikár 21. storočia, to je presná kombinácia režisérky a herca v hlavnej úlohe ? (22.04.2018)

Hodně osobitá revenge-záležitost s množstvím vynechávek, zámlk a náznaků, která některé věci vysvětluje teprve dodatečně (když jsou útržky z flashbacků vsazeny do širšího kontextu) a jiné vůbec. (Velmi zhuštěné vyprávění s razantními střihy uprostřed akce bylo zčásti dáno i nutnosti krátit - rozpočet byl v průběhu natáčení výrazně seškrtán.) Ramsayová svého málomluvného ranaře s mnoha šrámy na těle i na duši nijak neromantizuje. Joe je pro ni zraněným zvířetem (k čemuž přispívá respekt vzbuzující postava Joaquina Phoenixe, předvádějícího po Mistrovi další výkon typu „až na krev“), u něhož nevíte, jak se v příští vteřině zachová. Společně se soucitem vzbuzuje strach a během hodiny a půl, kterou trávíte v jeho společnosti, se rozhodně necítíte moc bezpečně. Násilí, přicházející náhle a rámované bez černého humoru či ironické nadsázky, je zde opravdu bolestivé a nepříjemné. Nejen z toho důvodu, že se hrdinovou preferovanou zbraň představuje kladivo. S tím, jak se agrese přesouvá z roviny pouhých asociací (zakrvácené kapesníky, rozmačkávání bonbonu mezi prsty) do roviny něčeho velmi konkrétního a velmi brutálního (jakkoli režisérka nadále znamenitě pracuje s evokativními zvuky a mimoobrazovým prostorem a ponechává velký prostor naší představivosti), stává se pocit ohrožení až nesnesitelně naléhavým. Samotné akční scény pak nejlépe demonstrují, jak nám režisérka soustavně odepírá žánrovou slast z hrdinovy čistě odvedené práce. Jednu z klíčových akcí vidíme pouze ve statických černobílých záběrech bezpečnostních kamer, od syrové bitky odvádí naši pozornost nondiegetická hudba a hlasy znějící z televize a silně neuspokojivé je z hlediska (ne)naplňování konvencí akčního žánru také „velké" finále, které nabízí. Cestu za vykoupením lemuje tolik utrpení a beznaděje, že každý dílčí úspěch přináší spíše hořkost a prohloubení frustrace než katarzi. Ten film si jednoduše nelze užít, čímž je iritující i fascinující zároveň. Lynn Ramsayová natočila stylisticky pestrou „feel bad“ žánrovou dekonstrukci (významy jsou podobně jako v Američanovi nebo Point Blank sdělovány spíše stylem než slovy a činy postav), prudce přepínající mezi syrovým realismem, snovými sekvencemi a hypnotickými intermezzy, v nichž hlavní slovo přebírá agresivní hudba Jonnyho Greenwooda. Film, po jehož skončení jsem si sice nebyl moc jist, o co přesně komu v příběhu šlo, co byl zlý sen a co ještě horší realita, ale podobně jako na konci Dobrých časů jsem věděl, že něco srovnatelně vychýleného v kině jen tak neuvidím. Nedivil bych se ale, bude-li tohle obdivuhodné cvičení ve vypravěčské stručnosti pro někoho jednoduše nedotaženým žánrovým experimentem režisérky, která přesně nevěděla, co vlastně chce natočit. Možná nevěděla (a poslední akt byl skutečně vymýšlet za pochodu), ale pro mne tak jako tak šlo o jeden z nejintenzivnějších kinozážitků roku. (Upravená verze mého komentáře pro Indie Film.) 85% (09.10.2017)