Moulin Rouge

O  Henrim de Toulouse-Lautrecovi vznikl později třeba film Lautrec, který je tomuto dost podobný. Jak už z názvu vyplývá John Huston film postavil především na obrazech za slavného podniku, aby vykreslil, jak a v čem se utápěl slavný malíř. Mohl být ještě větší a slavnější malíř, ale ta nehoda změnila vše. Nebo právě naopak. Opět nahlížíme pod pokličku tehdejší společnosti a konvencím, do níž Lautrec nezapadal ani vzhledem ani chováním. A on se chtěl odlišovat, způsoby tedy určitě. Možná, že i na truc všem posměváčkům nebo Bohu samotnému. Zajímavé je, že i tak měl plno žen, tehdy zkrátka umělci byli v kurzu. José Ferrer je ve své roli skvělý, ale nemyslím, že by byl lepoší nebo horší než Régis Royer. (28.02.2024)

Životopisný film o malíři, o kterém jsem doteď neslyšel. Výtvarné umění zkrátka není můj koníček a jeho dílo mě nic moc neříkalo. Jako film to osciluje mezi těžkou nudou a tanečními chvilkami v Moulin Rouge, plných tanečnic, kankánu a alkoholu, ale ani tahle éra mě moc nefascinuje. A tak mě nakonec dostal až příběh samotného Lautreca, muže který je sužován svým handicapem a z něj pramenícího nezájmu žen. Muže, který léta odmítání léčí stále větším množstvím alkoholu, svou dobrou duši zabíjí stále větší porcí cynismu vedoucí až k neschopnosti rozpoznat skutečnou lásku. Muže, který se žene k neodvratnému konci. A tak se člověk kouká na prastaré filmy, aby zapoměl na svůj život a ony mi ho připomenou mnohem více, než bych chtěl. Nicméně odhlédnuto od osobních pocitů, průměrný životopisný film o pro mě neznámém malíři. (09.06.2018)

Je to sice pořád ten klasický životopisný Hollywood, přesto scény z Moulin Rouge barvité a mizerných hospod autentizující. Vím, že podobné romantické biografie jsou jen představami, ale proč se nezasnít. Nicméně Renoirův Francouzský kankán je snad i díky rodinným předpokladům pro mě víc dobově zasazený. (09.02.2014)

"A rodina ho proklíná/a dobrej konec nečeká/ Toulouse- Lautreca." K Hustonovu filmu mě přivedla nedávná četba románu Irvinga Stonea Žízeň po životě, kde text nabral spád až s příjezdem Vincenta van Gogha do Paříže a setkáním s kolegy malíři, včetně Toulouse- Lautreca.  Ostatně, narážka na van Gogha se v Moulin Rouge objevuje. Montmartre, tančírny, nevěstince, koňak, absint a vnitřní bolest fyzicky znetvořeného umělce- neprávem opomíjený film, jehož literární předlohu si budu muset přečíst. (29.01.2023)

Hrdina tohoto filmu se jmenoval plným jménem Henri-Reymond de Toulouse-Lautrec-Monfa (1864—1901). Jméno tohoto francouzského malíře poimpresionistického údobí, následovníka skvělého Edgarda Degase, není u nás natolik známé jako jméno jeho současníka Van Gogha, s nímž měl dost společný osud, společné životní bolesti. Neznamená to však, že by Lautrecovo dílo postrádalo životnosti. Pravda, je to dílo thematicky hodně jednostranné: velkou část tvoří oleje, pastely, kresby i litografie, zachycující noční život Montmartru. Třebaže Lautrec usiloval o nadrealistickou výraznost barvy, působí jeho díla podmanivým dojmem nejen přesným kresebným vystižením námětu, ale právě jeho zvláštním koloritním vyjádřením. Ve filmu „Moulin Rouge" toho bohužel z malířova díla mnoho nevidíme, a pokud, tedy většinou jen ony výstižné záběry pařížského nočního života. Souvisí to do určité míry s celkovým záměrem autorů, kteří z umělcova života vyzvedli do filmu vlastně jen několik stránek: Jeho tělesnou vadu a z toho vyplývající komplexy méněcenností, rozháněné nezřízeným požíváním alkoholu. To ostatní — jak z malířova díla, tak z jeho života — zůstalo opominuto. I při tomto částečném překreslení malířových libůstek je však „Moulin Rouge" dílem cenným a velmi lidským. Je to dílo — a to u životopisů nebývá právě obyčejem — velmi dramatické. Drama bylo ovšem také na čem stavět: na velikém rozporu Lautrecovy žízně po životě a štěstí a jeho tělesné nebohosti a s ní souvisejících duševních útrapách. O vynikající kvality filmu, který má v současné západní produkci velmi čestné místo, má zásluhy především nadaný režisér John Huston (nedávno jsme viděli jeho „Africkou královnu"), a představitel Lautreca i jeho otce, José Ferrer. Režisér mistrným vyvoláním atmosféry (připomeňme záběry z tanečních síní, z pařížských nočních ulic, a zejména dvě vrcholné scény — Lautrecova sebevražedná krise a umělcova smrt), herec pak hluboce lidským a pravdivým vystižením svého hrdiny, jeho těžkého vnitřního života. Filmový přehled 26/1954 (24.01.2009)