Réžia:
Juraj JakubiskoKamera:
Igor LutherHudba:
Zdeněk LiškaHrajú:
Philippe Avron, Magda Vášáryová, Jiří Sýkora, Míla Beran, Mikuláš Ladižinský, Augustín Kubán, Jana Stehnová-ČechováObsahy(1)
Film Vtáčkovia, siroty a blázni je poznačený nihilizmom a negáciou spoločenských, etických princípov, a to nielen socialistických, ale každého druhu /.../, nesocialistický, beznádejný a negativistický obsah sa prelína celým dielom." - tak znie hodnotenie normalizačnej komisie zriadenej pri Ministerstve kultúry SSR v roku 1970, ktorej úlohou bolo zhodnotiť hrané diela, vyrobené v rokoch 1968-1969. Hodnotenie bolo predložené zasadnutiu ÚV KSS... Milostný trojuholník dvoch mužov a ženy - taký slovenský Jules a Jim - je základom príbehu, či skôr mozaikovitého podobenstva, odohrávajúceho sa v presne neurčenom časopriestore, v bláznivom svete bez ideálov. Bláznovstvo troch mladých ľudí, troch vojenských sirôt Yoricka, Andreja a ich spoločnej lásky Marty, je jedinou možnou obranou pred násilím, cynizmom a beznádejou. Bezmocnosť a úzkosť hlavného hrdinu z toho, že nemožno nájsť pevný bod v živote, vrcholí v závere filmu násilnou smrťou Marty a jeho samého a prináša poznanie, že ani hra na bláznovstvo, ktoré síce prináša na okamih pocit šťastia, v skutočnosti neznamená ozajstnú slobodu... Netreba hádam dodávať, že takéto posolstvo filmu bolo v dobe vzniku filmu skutočne neprijateľným a spôsobilo, že snímka sa na dvadsať rokov stratila v trezore. Až po zmene režimu bol film náležite ocenený: získal cenu FIPRESCI na 27. MFF v Karlových Varoch v roku 1990, v tom istom roku dostal cenu za hudbu a kameru v kateagórii trezorových filmov na Dňoch českého a slovenského filmu Bratislava a v roku 1991 Cenu čs. filmovej kritiky na 29. FČSF Bratislave... Režisér Juraj Jakubisko sa obklopil vynikajúcim tímom spolupracovníkov: scenár napísal Karol Sidon /spisovateľ, scenárista a momentálne Pražský rabín/, za kamerou stál teraz už svetoznámy Igor Luther /spolupracoval napríklad na filmoch Volkera Schlöndorffa/, hudbu zložil vynikajúci Zdeněk Liška. V hlavných úlohách excelujú francúzsky herec Philippe Avron, Jiří Sýkora a Magda Vášaryová. Film Vtáčkovia, siroty a blázni bezpochyby znamená v Jakubiskovej tvorbe výrazný medzník. Patrí do Zlatého fondu slovenskej kinematografie a doteraz reprezentuje našu krajinu s úspechom v zahraničí. (STV)
(viac)Recenzie (107)
Jakubisko ma velmi zvlastni cit pro videni sveta a jeho filmy jsou po rezijni strance napadite a oku lahodici. Ne vzdy jeho um smicha s dobrym scenarem nebo proste neumi sladit pribeh s vybornou vizualni strankou. Vtacikovia, siroty a blazni jsou toho dukazem, alespon v mych ocich. Vyborna Liskova hudba, ten chlap byl proste genius. ()
Křehcí a zranitelní jsou vtáčkovia, siroty a blázni. A také jsou nevinní a svobodní, jsou nezatížení „normalitou“, které je ve svém důsledku šílená, protože v běžném světě je „normální“ závidět a žárlit. Jejich bláznovství je jejich jediným způsobem, jak žít a nezešílet. Vezmete-li „bláznovi“ jeho bláznovství, donutíte-li ho žít normálně podle šablon, stává se z krásného neškodného blázna ošklivý nebezpečný „normální“ šílenec. Viděno znovu, všechno je jinak... Siroty a blázni by chtěli být nevinní, ale to špatné v sobě nepřeperou... ()
Napoprvé jsem to nevydýchal, viz komentář rozhněvaného mladého muže níže. A pořád je mi ten film hluboce nesympatický tím samým, čím jeho jediná skutečná postava Yorick (všichni ostatní jsou v jeho světě jen živé kulisy): povrchovou suverenitou, pod jejíž kouřovou clonou přenáší své vnitřní zmatky (to skutečně není obraz politické situace, ale v prvé řadě obraz čehosi těžce nevyřešeného v duši autorově) na okolí (Yorick na filmovou realitu kolem sebe, Jakubisko na diváka). Citlivými bytostmi manipuluje charismatický duševní mrzák, hrající si na život a emoce, kterým sám nemůže přijít na kloub, ale jakousi podivnou ironií přírody či pánaboha je jejich zdrojem pro ostatní, do jejichž kůže se není schopen vžít, plně zaměstnán sám sebou. Dokud své hračky nepoláme. — Takže proč teď najednou místo jedné rovnou čtyři? Protože to ten syčák umí. Protože mě naštval jako snad ještě filmem nikdy nikdo a zároveň se mi zavrtal pod kůži tak, že mě ten biják od té doby přitahuje jak můru plamen. Protože v sobě cítím kus Yoricka i kus jeho oběti, a skoro bych řekl, že to tak nějak podobně bude mít každý z nás, a filmů, které takto silně postihnou něco těžko definovatelného všelidského, je třeba si vážit, i když jednoho naštvou. (14. 11. 2013) — Původní jednohvězdičkový komentář: Svet je hnusné zlé miesto, áno. Pán Jakubisko je taký malý slovenský Fellini a nová vlna je, keď sa naciká na hromadu celuloidu, áno, áno. Ani kontext doby vzniku u mě nemůže omluvit tu záplavu negativismu, nevkusného rýpání se v číchsi pubertálních obsesích (děkuji, nechci, stačily mi mé vlastní) a povrchní hry na provokaci. Co si s tím má divák počít? Může leda tak uznale pokyvovat hlavou nad tím, kolik má pan režisér originálních nápadů, jak je dokáže pěkně protlačit až na plátno a jak mu v tom ti hezcí herci hezky hrají. To u mě vystačí tak akorát na jednu hvězdičku. ()
Ani opakované zhliadnutie vtáčkov nezmenilo nič na rozpačitom dojme z nich. Myslím, že Jakubisko si nakrútil film hlavne pre seba. Nepopieram, že existuje skupina divákov, ktorých oslovuje jeho vizuálna a surreálna stránka, i takých, ktorí budú vo filme hľadať a nachádzať jeho významy, dešifrovať jeho metafory a dajú priechod neodolateľnej chuti o tom niekde napísať. Ja však patrím do skupiny tých, ktorí sa iba nechápavo dívajú, čakajú než sa Jakubisko vyblázni do sýtosti a film skončí. A potom dajú filmu dve hviezdičky za ňadrá mladej a krásnej Magdy Vášáryovej. Za každé jednu. ()
Živelná hříčka plná absurdna a bláznovství. Vtáčkovia, siroty a blázni jsou filmem půvabně groteskním i hořce vyznívajícím, je v nich patrná neobyčejná autorská ruka Juraje Jakubiska, v rovnováze s řídící ideou přinášejí zajímavé vizuální, výtvarné i herecké zpracování, a v závěru se skutečně dostavuje symbolický náznak existenciálního přesahu, byť jeho aktuálnost zůstává svázaná s kontextem doby 60. let. Hrdinové filmu se oprošťují od tradičního způsobu bytí, podnikají ztřeštěnou cestu plnou bláznivých situací a tím nacházejí skutečnou svobodu. V závěru je však - zcela v souladu s pravidly klasického dramatu - potkává tragédie. ()
Galéria (14)
Fotka © Štúdio hraných filmov Bratislava / Como Films Lux c. c. f. Paříž
Zaujímavosti (17)
- Viac ako polovica hercov bola v postsynchrone predabovaná. Magdu Vášáryovú nahovorila Soňa Valentová, Jiřího Sýkoru Juraj Kukura, Philippeho Avrona Peter Opálený, Françoise Golditého Eva Rysová a Augustína Kubána Eduard Bindas. (Raccoon.city)
- Film sa natáčal v lokalitách Bradlo, Bratislava a Piešťany. (Raccoon.city)
- Natáčení probíhalo v politicky velmi vypjaté době, což zasahovalo i do výroby filmu. Například sovětský voják, který ve filmu obtěžuje Martu (Magda Vášáryová) nebyl herec, nýbrž skutečný voják. Natáčení u pomníku „buržousta“ Štefánika zase probíhalo brzy ráno, s malým štábem, načerno, za velkého strachu tvůrců. (Cimr)
Reklama