Mimo zákona

Proč si nepřipadám ošizen!? S hlavním trojlístkem strávíme většinu času, ale dají se charakterizovat jednou vlastností. Přesto si jisté (nemalé) sympatie získali. Příběh se rozmotává pomaličku, skoro až líně a nikdy nepřijde strhující pasáž. Přesto jsem z obrazovky nedokázal odtrhnout oči. Důležité momenty se vyřeší střihem nebo na řadu přijde šťastná náhoda. Proč tedy zhlédnutí nelituji!? Možná díky pokojné atmosféře ve vážném prostředí, ostrovtipu i nečekaně nabytému přátelství. (09.09.2018)

Nebýt toho humoru, tak je to jenom taková mdlá historka, která díky nemálu hluchých míst na svoji stopáž fakt nevystačí. Ale ono tu o ten humor šlo především, takže mi to tolik nevadí. Vleče se to, ale je to příjemné, příběh je dobře vymyšlený (a hodně se mi líbil konec, na kterém je vlastně zajímavě ukázané, že bez Roberta by Zack s Jackem moc dlouho pospolu nevydrželi, což je znát i u scény s táborákem), postavy sympatické, dialogy jsou povětšinou dobře napsané, má to taky skvělou kameru (za kterou stojí Robby Müller, takže se není čemu divit), slušné herecké výkony (hlavně u Roberta Benigniho, kterého mám rád už od Noci na Zemi) a ve finále mi ta pomalá atmosféra i sedla. Na Jarmuschova nejlepší díla to rozhodně nemá, ale jinak je to fajn. 4* (16.01.2021)

Opět klasický jarmuschovský snímek, kde je potlačena dějovost ve prospěch atmosféry a psychologie režisérových hrdinů. Jak je to u Jarmusche už obvyklé, bourá představu diváků vytvořenou sledováním seriálů o úspěšné střední vrstvě nebo dokonce zbohatlících a ukazuje život v ghettech, nekonečných chudinských periferiích plných odpadků a zjevných známek zchátralosti, kde kraluje policie. Jeho hrdiny jsou outsideři a rázovité postavičky, které se pohybují někde na kraji zákona. Jarmusch důsledně boří představy diváků tradičních žánrových filmů z vězeňského prostředí a příběhů o slavných útěcích z nich. Jde mu spíš o sledování svých postav ve vyhroceném prostředí a v bezvýchodné situaci. Hodně silné jsou dlouhé pasáže z nekonečných bažin kolem Mississippi. Film je černobílý, což jen umocňuje dojem bezútěšnosti a země zbavené pozlátka. Celkový dojem: 80 %. (23.07.2009)

Teda. Posadit do jedné cely neustále spícího pasáka Johna Lurieho, dj Toma Waitse, kterého opustila holka a extrovertního upovídaného Roberta Benigniho, který umí anglicky jen základy, to už samo o sobě slibuje zábavu. A Jim Jarmusch sliby plní. Celou dobu jsem se bavil, ať už díky nemotornému Benignimu nebo flegmatismu Waitse a Lurieho. Každý záběr je o ničem a zároveň o všem, Jarmusch dokáže i ty nejobyčejnější věci podat zajímavě. Miluju herecké umění Johna Lurieho a strašně rád bych ho viděl v roli nějakého moderního gangstera, protože mám pocit, že se na to hodí. Nic víc k tomu není co říct, komu se líbil předchozí Stranger than paradise, bude při sledování Down by law v sedmém nebi. 95%. (06.07.2005)

Opravdu kouzelný příspěvek k útěkářským filmům. Už ta klasická jarmuschovsky málomluvná atmosféra se mi líbila, ale jakmile ji začal narušovat neopakovatelným způsobem italsko-anglicky blábolící Roberto Benigni, bylo jasné, kdo bude hlavní hvězdou večera. Černobílé louisianské mokřiny, v nich ztracení tři uprchlíci, tma... A někde vpředu snad světlo. "Ze všeho nejvíc se bojím vody a psů. Voda je přede mnou, psi za mnou." Skvělé. (02.06.2013)