Môj strýko

Můj strýček je z mého pohledu nejlépe vystihnut a charakterizován dvěma záběry: 1) zbořená zíďka oddělující dva světy: ten starý, prosluněný a upřímný, který se pomalu stává minulostí a ten nový, odtažitě moderní, chladně vyprázdněný; 2) při cestě pana Hulota na nádraží, kdy si snaží připálit dýmku sirkou, ale podaří se mu to až poté, co mu švagr podá (moderní) zapalovač, který jako ostatní sirky skončí odhozením z okýnka auta. P.S. Těch srovnání je tam samozřejmě bezpočet, ale tyhle dva příklady mi nejvíce utkvěly v paměti. (11.01.2010)

Zpočátku jsem se zamiloval do grotesky mile naivního kontrastu srdečného, prostého, lidového života na jedné straně a přetechnizovaného, odtažitého, neautentického a v důsledku krajně nepohodlného high class života na straně druhé. Zhruba od půlky, kdykoliv se znovu a znovu rozezněl ten samý hudební ale i humorný motiv, jsem ale stále zoufaleji doufal, že to všechno brzy skončí. A že film trval asi tak milion hodin. (27.12.2018)

Táto čiastočne hovorená, farebná groteska nemá kvalitatívne vyrovnané sekvencie, ale ako celok je veľkou poctou jednej veľkej ére nemého filmu a svojím satirickým pohľadom na ľudskú spoločnosť ( keď vidím, ako dávno predtým sa očakávalo, aká že bude pretechnizovaná a nehumánna, až z toho mrazí ) sa snaží zamyslieť sa. (27.09.2016)

Jelikož jsem ve svém mladém věku vesměs filmově nevzdělaný, nebojím se tedy přiznat, že jakýmsi synonymem francouzského humoru byl pro mě Louis de Funés. Stále jím samozřejmě je, ale po Mon oncle už ten náhled nebude takto jednostranný. Jestli jsem v komentáři k Truffautovým 400 ranám psal, že na francouzském filmu mám nejradši příjemnost a pohlazení po duši, zde jsem si ho užil dosytosti. Bylo to samozřejmě díky postavě pana Hulota. Jeho komika je, jak zde správně píšete, postavená na tom, že je jako puritán konfrontován s moderní dobou (zde musím na okraj zmínit i moje překvapení, že takovým tématem se Tati zabýval již koncem padesátých let). Ale všímal jsem si také i nehumorných scén, kdy chce udělat nějaký dobrý skutek, ale přesto je nějak klepnut přes prsty (např. scéna u zelináře v úvodu filmu). Gagy jsou tak vypilované, že se dle mě příběh ztrácí, nicméně podtext a hlavně ten laskavá satira tento deficit smazávají. Když už jsem u toho laskavé satiry, až do dnešního dne jsem vlastně nebyl schopen definovat toto slovní spojení. Tento film ale mi tu definici vysvětlil. Zaujala mě po nějakém čase ústřední melodie filmu - určitě znáte ten pocit, kdy sice skladbu slyšíte poprvé, ale máte ji rádi, jako by jste ji znali aspoň dvacet let. Rozhodně zasloužený Oscar a Zlatá palma, já zase uděluji zasloužených pět hvězd. (22.04.2009)

Jacques Tati je věčným kritikem modernizace a automatizace, jež obé berou lidem spontánnost a zabíjí nepředvídatelnost. Scénář jeho filmů se zdá být v základní výstavbě vždy obdobný – do sterilního prostředí, nejčastěji lidí z vyšší vrstvy, lidí usedlých a fádních (a bez smyslu pro humor), se postupně „infiltruje“ jeho umělecké alterego, pan Hulot – postavička zmatkáře, dětinského „anarchisty“, který vše, aniž by si to uvědomil, vrací zpět do původní přirozenosti, do zmatku a čiře organického hemžení. Jeho vpád je návratem nenucenosti (v podstatě je takovým roztomilým ekvivalentem „ne-řáda“ Jokera v Temném rytíři). Konkrétně Můj strýček stojí na kontrastu dvou světů - světa žijícího „postaru“ a světa moderny. Tento kontrast je základní stavební skladbou filmu a je vyloženě do očí bijící (vlastně nás „bije“ i do uší – u Tatiho jsou vizuální a audio složka zcela rovnocenné – zvuky pouze nepodporují obraz, jako u většiny jiných tvůrců - jsou jeho plnohodnotným partnerem – proto jeho filmy mají vždy dvě a více harmonicky/disonantně jdoucích vrstev - jednu část akce/vtipu obstarává obraz a druhou (často vůbec neviděnou) zvuky). Ale zpět ke kontrastu – v tomto snímku máme dvě základní prostředí – prostředí bohaté rodinky, která má svůj dokonale automatizovaný domeček plný nejmodernější hraček – barvy jsou zde chladné, celé prostředí je vyvedeno v přímkách, úsečkách či pravých úhlech, divák je obklíčen esencí geometričnosti. Zvuky jsou zde rušivé, nepřirozené až nepříjemné – buď v podobě neustálého hučení spotřebičů, či pískotu bzučáků. Na rozdíl od toho je chudší, Hulotova čtvrť rájem chaosu a rejdění života – je plná barev, hudby, zvuků, hlasů, lidí, dětí, psů (a zeleniny) - jsou v ní teplejší tóny barev a halabala postavené baráčky. Ten film je prostě bezmála dokonale vystavěný - ve své celkové struktuře i v jednotlivostech. A to je právě ten největší paradox Tatiho, důvod proč ho osobně nemám moc v lásce – on svoji tezi o spontánnosti neustále vnitřně narušuje precizním, ba obsedantně přesným načasováním gagů, které kdyby se jen o vteřinu zpozdily, byly by k ničemu. Kulisy staví do řádů centimetrů, zvuky mají vždy přesné užití, etc. Chybí v tom všem vášnivost, intuice, instinkt - nedokonalost, jež svou pouhou přítomností dává vždy o to víc vyniknout okolní kráse. Jeho filmy jsou takové dokonale běžící mašinky, matematické vzorce, v nichž kdyby se jedna věc porouchala, zhroutí se celá struktura. Avšak - není právě podobný „chladně-technický“ přístup přesně tím, proti čemu se Tati vždy vymezoval?! (18.06.2017)